KARMEL

Blahoslavení chudí v duchu… Blahoslavenství chudoby se prokazuje i v Eucharistii jako v srdci církve, a tím v celé církevní existenci: je to přece Ježíšova blaženost, vyvlastnit sám sebe, a tím se stát životním prostorem pro všechny přijímající a skrze ně pro všechny vůbec.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Ve světě, který je globalizovaný, ale zároveň roztříštěný, uspěchaný a oddaný konzumu, v kontextech, kde se někdy zdá, že se rodinné a sociální kořeny téměř rozplývají, není třeba křesťanů, kteří ukazují prstem, ale nadšených svědků, kteří vyzařují evangelium v životě a skrze život. A pokušení je vždy toto: od křesťanských svědků přejít ke křesťanským žalobcům. Žalobce je jen jeden: ďábel. Nehrajme roli ďábla, hrajme roli Ježíše, Ježíšovy školy, blahoslavenství.

(papež František, promluva k oblátům sv. Benedikta, 15. září 2023)

Při hledání Boha je nejvyšším projevem nesobeckosti právě schopnost snášet své vzestupy a pády, přičemž ale nepřestáváme věřit, že Boží milost a Duch svatý stále působí a že Boží život a nebeská milost v nás skutečně sílí. Je to pokořující proces, neboť při něm neustále zakoušíme vlastní slabost a bídu. Vyžaduje velkou odvahu.
Ani Panna Maria s Josefem nebyli ušetřeni bolestného hledání: „Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ Křesťan může nacházet Krista jen tehdy, bude-li ho hledat s upřímností a vytrvalostí. Naše hledání začíná také obvykle „mezi známými a příbuznými“, tedy tam, kde to známe. Nakonec bude člověk nasměrován k Otci a k tomu, co je „jeho“. A Ježíše najde v místě, kde se cele vydal.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Zatímco budeš blízko našemu Pánu, v působnosti jeho Srdce, požádej ho pro nás oba o vroucnou lásku k Němu, která by se stala silou a štěstím našeho života. Srdce našeho Pána je skutečně něco nevýslovně krásného a postačujícího, co vyčerpává veškerou skutečnost a uspokojuje všechny potřeby duše. Když o něm člověk přemýšlí, točí se mu hlava. Proč jen musí být tento kult zohyzděn vší tou afektovaností a falešnou sentimentalitou…!
Bojím se, abych se v tom nemýlil (protože náš Pán nám nabídl lásku k jeho Srdci jako něco velice společenského, otevřeného všem, a proto vydaného napospas excesům falešné pobožnosti), ale měl bych sklon považovat Nejsvětější Srdce za tak úctyhodný, tak posvátný předmět lásky, že by mělo být téměř předmětem (…) kultu vyhrazeného těm, kdo chtějí být opravdu úplnými křesťany, křesťany z celého srdce. Trápí mě, že se z něj stal obraz rozesetý na každém kroku…
Ale opakuji, že hlavní omyl možná bude na mé straně. U světců byla láska k Bohu vždy spojena se skutečně vášnivou touhou dát Jej poznat ostatním.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 31. března 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

V době, kdy jsem se jako mladík postupně dostával z onemocnění tuberkulózou, chodil jsem na dlouhé procházky. Tehdy jsem pochopil, že mám-li pokročit v důvěře, je pro mě podstatné přidržet se několika skutečností evangelia, které jsou velmi prosté, a stále se k nim vracet. Dnes, stejně jako tehdy, bych řekl: Kdo se chce odevzdat Duchu svatému, ať na sebe nechá vnitřně působit několik pravd evangelia – někdy je člověk pozná již na začátku svého života a mohou se mu stát jakoby skálou, o niž se lze opřít. Ať na sebe nechá působit ne velké množství slov, ale jen několik, stručných a průzračných. A že jsme je momentálně zapomněli? V okamžiku, kdy se znovu objeví, se na ně rázem upamatujeme.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Nesmíme se dát zastrašit vlastní ubohostí. Bůh ji ponechává na dně našich srdcí coby jakýsi osten, abychom před ním byli jako žebráci, ale žebráci, kteří jsou si naprosto jisti jeho láskou a tím, že on nás po těch obtížných stezkách vede k tomu, co je pro nás nejlepší.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Milost a pokoj v Kristu.

Vážený a vítaný příteli! Váš milý bratr mi vyprávěl, že jste velice zarmoucen a doléhá na Vás smutek. O čem jsme spolu mluvili, to Vám bezpochyby sám sdělí. Vy však, můj milý Matthiasi, se nepoddávejte svým myšlenkám, ale naslouchejte, co Vám říkají druzí! (…)

Jelikož Bůh chce, abychom jeden druhého potěšovali a aby každý takové útěše věřil, nechte své myšlenky ty tam a vězte, že Vás jimi trápí ďábel, který nemůže vystát, když máme radostnou mysl.

Slyšte tedy, co Vám Božím jménem říkám, totiž: Buďte šťasten v Kristu, který je Vaším milostivým Pánem. Dovolte, aby se o Vás postaral; stará se o Vás i tehdy, když se Vám ještě nedostává toho, co byste rád. Žijte a očekávejte od něj to nejlepší. To je mu nadevše milé jako ta nejlepší oběť, jak říká Písmo. Neboť není milejší oběti, než radostné srdce. (…) Když Vás dobří lidé potěšují, milý Matthiasi, naučte se věřit, že k Vám jejich ústy mluví sám Bůh.

(Martin Luther /1483–1546/, dopis Matthiasi Wellerovi, 7. října 1534)

Když si ohledně budoucnosti pouštíme fantazii na špacír, propadáme malomyslnosti. Ovšem pokud se takto oddáme svým černým představám, nejde už o jeho jho, které je vždy lehké a snesitelné, ale vzniká břemeno, které jsme si sami vytvořili a naložili. Proto je třeba vícekrát za den obnovovat své rozhodnutí, že mu chceme důvěřovat; tak se ho naučíme vidět v každém okamžiku. Dobré předsevzetí zní: „Bože, slibuji ti, že se vědomě a dobrovolně nebudu o nic strachovat, že nechám všechno na tobě.“

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Dom Bélorgey (1) říkával: „Duch Svatý vždy zprostředkuje setkání lidí, kteří to potřebují. Má výbornou kartotéku.“

(1) Godefroid Bélorgey, OCSO /1880–1964/

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.“ Ježíšova slova, která otevírají příběh poslední večeře, nám nabízejí nečekanou možnost vytušit hloubku lásky osob Nejsvětější Trojice k nám.
Petr a ostatní u stolu nic netuší, a přece jsou nepostradatelní: aby jakýkoliv dar mohl být darem, potřebuje někoho, kdo by byl ochoten ho přijmout. Nepoměr mezi velikostí daru a bezvýznamností toho, kdo jej přijme, je zde nesmírný a nemůže nás to nepřekvapit. Na hostině poslední večeře si nikdo z přítomných své místo nezasloužil, všichni byli pozváni, lépe řečeno přitáhla je vroucí Ježíšova touha jíst s nimi velikonočního beránka.
Mnohem dříve než jsme odpověděli na Jeho pozvání, Kristus po nás toužil. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokaždé když jdeme na mši, prvotním důvodem je, že nás přitáhla Jeho touha po nás. Adekvátní odpověď z naší strany, která také znamená nejnáročnější askezi, je jako vždy se odevzdat Jeho lásce, nechat se Jím přitáhnout. Je jisté, že On si při poslední večeři přál každé naše přijímání Jeho těla a krve. Nepotřebujeme vágní připomínku poslední večeře: potřebujeme se této večeře zúčastnit, abychom mohli naslouchat Jeho hlasu, jíst Jeho tělo a pít Jeho krev: potřebujeme Jeho.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 2.3.4.6.11; červen 2022)