Doporučujeme
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Mohli bychom si myslet, že budeme-li ustavičně plnit Boží vůlí, ze života se stane nesmírná nuda...
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Každý z nás přichází na svět se snem udělat ze svého života něco velkého, něco, co zanechá stopy, co nese ovoce. Bůh sám nás k tomuto snu inspiruje. To on činí člověka velkým.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Bůh k nám promlouvá zvenku i zevnitř. Zvenku hovoří prostřednictvím bible, která je jeho slovem, a prostřednictvím církve, která jeho slovo tlumočí a zvěstuje. Církev je prodloužením vtělení a Ježíš sám jí zaručil, že stojí za vším, co církev říká: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal" (Lk 10,16). Této Boží vůli, která přichází zvenku, musíme dávat přednost.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Traumatické události v našem životě nám poskytují výhradní příležitost, aby se Boží láska pro nás zkonkretizovala.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Cítíš strach, vyprahlost, bezmoc, smutek? „Ze strachu," píše de Caussade (1), „ochromenosti a zoufalství se stanou verše chvalozpěvu temnoty. Člověk je přešťastný, když nevynechá ani slabiku. Víme, že všechno stejně vyústí ve zpěv ‚Sláva Otci'. Ze zbloudění učiníme cestu. Tma se stane ukazatelkou směru. Pochyby nám dodají jistotu, a čím nerozhodnější je Izák, jakou to oběť má přinést, tím více skládá Abrahám všechno do rukou Prozřetelnosti a vše očekává od ní."
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Nečiníme-li pokroky na své duchovní cestě, máme všichni sklon svalovat vinu na druhé nebo na okolnosti. Nemám kdy se modlit, mám moc práce, žiji v ustavičné časové tísni, děti moc křičí, nenacházím dostatečnou oporu ve společenství, moji spolubratři (sestry) mi nerozumí, nemám duchovního rádce... Seznam je nekonečný.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Není jediného okamžiku, kdy by se Bůh nesděloval. Většina věcí v našem životě nám připadá náhodná, příležitostná. Tu a tam Bůh projeví svou přítomnost, někdy zahlédneme červenou nit, a tehdy Bohu děkujeme. Bůh je však přítomen vždy, všechno o něm hovoří.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Je-li Bůh Stvořitelem nebe a země, je-li tím velkým režisérem, který řídí divadlo světa a lidstva, pak jej mohu potkávat všude. A prostřednictvím všeho, co se děje, vylévá na mne svou lásku. „Otevři svá ústa," říká, „naplním je" (Ž 81,11). Nemusím přemýšlet, kdy je moudré ústa otevřít a kdy je lepší je zavřít. Budu je mít ustavičně dokořán otevřená.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Nejjistějším znamením duchovního růstu je rostoucí smíření. Dozrávající člověk žije ve stále hlubším smíření. To se na jedné straně týká vztahu k druhým lidem – začátečníci často soudí přísně a uplatňuje tvrdé zásady. Sami je sice často zapomínají plnit, o to horlivěji však nutí druhé, aby je zachovávali. Na druhé straně je tu smíření se sebou samým – smír mezi svatostí a hříchem ve vlastním nitru. Učíme se žít se svou hříšností ne jako s něčím definitivním, nýbrž jako s provizoriem, které je třeba přijmout.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Existuje podivná výčitka, která se objevuje vždy, když se začíná mluvit o prožívání přítomného okamžiku. Říkáváme: „Nemohu žít v přítomném okamžiku, protože na to hned zapomenu. Prvních pár minut to ještě nějak jde, ale potom je hned konec." Jenže už sama tato slova prozrazují, že jsme vůbec nepochopili podstatu věci. Zdá se nám, že v budoucnu nebudeme umět žít v přítomném okamžiku. Ale vždyť se to týká nynějška – kdy já píšu a vy čtete.
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Nelze žít v přítomném okamžiku bez soustředění a pozornosti. Jde o to, abychom chodili po této zemi bděle. Měli bychom se naplno pustit do toho, co chceme dělat, a nepřipustit plýtvání silami. Být Bohu zcela k dispozici jako Maria: „Jsem služebnice Páně."