Doporučujeme
Na začátku vzniku ženské větve Karmelu stála touha mnoha žen usilujících uskutečňovat ve svém životě ideál, ke kterému se cítily povolány. Tímto ideálem jim byla spiritualita bratří karmelitánů. Vnější forma, jakou byly tyto ženy k řádu přičleňovány, se ovšem velmi lišila. Situace se změnila až bulou „Cum Nulla“ vydanou papežem Mikulášem V. roku 1452. Tou byla ženská větev Karmelu jednak schválena a zároveň získala konkrétnější podobu, aby „blahoslavená Matka Boží mohla být uctívána řeholnicemi stejně jako řeholníky tohoto Řádu“.1 Od začátku tak ono řeholí předepsané „žití v následování Ježíše Krista“2 začalo krystalizovat i do specifické podoby života karmelitánských mnišek.
Tak jako první karmelitáni i sestry karmelitky hledají útočiště v ústraní „pouště“, aby zde mohly setrvávat v rozjímání Božího slova a ve snaze o trvalé obrácení. V životě mnišek nalézá tato poušť svou vnější podobu zvláštním způsobem vyjádřenou v klauzuře. Takzvaná papežská klauzura, kterou sestry bez vážných důvodů během života neopouštějí, vytváří a chrání prostor samoty. Mlčení a samota hrají v životě mnišek důležitou roli. Mlčení napomáhá lépe naslouchat tichému hlasu, kterým Hospodin promlouvá k srdci člověka, tak jako kdysi v jemném vánku promlouval k proroku Eliášovi na hoře Chorebu. Od tohoto velkého starozákonního proroka se karmelitky učí žít v Boží blízkosti a nalézat znamení Boží přítomnosti v dějinách. Zvlášť cenný vzor života vnitřního naslouchání nalézají sestry v Panně Marii. Od svého vzniku chová celý karmelitánský řád Matku Boží ve velké úctě. Je to patrno již ze samotného názvu řádu – bratři (a sestry) Blahoslavené Panny Marie z hory Karmel. S láskou a úctou se karmelitáni i karmelitky obracejí k Panně Marii mnoha krásnými jmény, nejvíce však pro ně zůstává Matkou a Sestrou. Výrazem této náklonnosti je i škapulíř, který je součástí řádového oděvu.
Zvláštní důležitost v tomto životě pouště má cela, kde mniška přebývá neustále, není-li jinak oprávněně zaměstnána3. Zde se o samotě modlí, rozjímá, věnuje se četbě, učení či takové ruční práci, která nebrání mysli obracet se k Bohu. Samota, která je dalším důležitým rysem života mnišek, však není výrazem opuštěnosti, izolovanosti od druhých. Tato vnější samota totiž není prázdná, ale vytváří prostor, který má být naplněn Boží přítomností. Tak se cela stává hned po klášterním kostele či kapli druhým nejposvátnějším místem, kde se mniška setkává s Bohem. Je pro ni jakousi uzavřenou zahradou (srov. Pís 4,12), kde se milovaná setkává s Milovaným.
Sám o sobě by život v samotě a mlčení mohl představovat nebezpečí duchovního sobectví a ztráty kontaktu s realitou. Proto již sv. Albert Jeruzalémský, když psal pravidla pro život prvních karmelitánů, zdůraznil i význam společenství.4 To tvoří jakousi protiváhu dvěma předcházejícím charakteristikám života na Karmelu. Neprotiřečí jim, ale naopak umožňuje, aby se vztah k Bohu dále rozvíjel a získával nové rozměry skrze vztahy v komunitě. Sestry se pravidelně scházejí k liturgické modlitbě. Středem každého dne je společné slavení eucharistie, která je pramenem a zároveň vrcholem duchovního života.5 Kromě společné modlitby se mnišky scházejí i k jídlu v refektáři a dvakrát denně ke společné rekreaci, která je prostorem pro rozhovor, oddech a běžné sdílení s druhými. Při zvláštních příležitostech, jakými jsou například slavnosti či významná výročí sester, hrávají někdy v rámci rekreace také divadlo. Kromě slavnostních dnů se sestry během rekreace věnují i drobným ručním pracím, jako je výroba škapulířů, růženců nebo háčkování, pletení či drobné šití.
Dalším důležitým aspektem života karmelitánských mnišek je práce, která „nepředstavuje jen běžnou formu askeze – pro námahu, kterou přináší, – nýbrž vede také k rovnováze mysli a podílí se na formaci a rozvoji osobnosti“6. Práce je nezbytnou součástí chudoby a zároveň umožňuje mít tímto způsobem podíl na tvůrčí činnosti Stvořitele a napodobovat Krista, který přece také pracoval vlastníma rukama. Práci vykonávají mnišky o samotě; jen tam, kde je to vhodné, si vzájemně pomáhají. I v tom případě ale práce probíhá v mlčení a je posvěcována modlitbou.
Velmi specifickou dimenzí života a spirituality karmelitánských mnišek je jejich apoštolát. Rozměr bratrství a společenství totiž není omezen zdmi kláštera. Naopak, tento způsob života v ústraní, pro který jsou také sestry karmelitky poněkud nepřesně nazývány mniškami a který se na první pohled může jevit izolovaný od okolního světa, disponuje zvláštním způsobem k apoštolátu a misijnímu dílu. Modlitba překonává všechna omezení prostoru a času. Sestry vnímají, že život, který zasvětily Bohu, se stává zdrojem požehnání nejen pro ty lidi, které ve svých modlitbách Bohu konkrétně předkládají, ale i pro množství dalších tak, jak je to ve shodě s Boží Prozřetelností. Věří, že skutečně autentický kontemplativní život je nezbytně také životem apoštolátu. Proto tento apoštolský duch proniká celý jejich život tak, že modlitba i oběť jsou neseny misionářským zápalem církve. Podle příkladu svého otce, svatého proroka Eliáše, „horlí pro Hospodina, Boha zástupů“ (1 Kr 19,10).7 Každá komunita si je vědoma svého společenství s místní církví a cítí sounáležitost s farností i s diecézí, do které patří. V modlitbě mnišky pamatují na úmysly Svatého otce, místního biskupa, stejně tak i na potřeby společnosti, ve které žijí. Jako součást rodiny Karmelu zůstávají spojeny s dalšími kláštery, s karmelitkami z různých kongregací i s terciáři, a to především prostřednictvím korespondence. Spojení s tzv. prvním řádem, tedy s bratry karmelitány, je prohlubováno nejen vzájemnou modlitbou, ale i duchovní péčí a doprovázením ze strany bratří.
V dřívějších dobách u nás žádný klášter těchto sester zatím nebyl. (V Čechách a na Moravě žily v minulosti jen karmelitky bosé.) V době komunistické totality se některé zájemkyně o řád karmelitek tajně setkávaly s karmelitánem P. Metodějem Minaříkem, pod jeho duchovním vedením se zasvětily Bohu a žily v soukromí ideál rozjímavého Karmelu.
Po roce 1989 několik nových uchazeček navázalo kontakt se sestrami karmelitkami z kláštera v italské Vetralle. Pobývaly střídavě v Itálii, pak s několika italskými sestrami na Moravě, naposled ve Štípě u Zlína. Když se odchodem několika zájemkyň společenství ztenčilo, rozhodly se sestry v roce 1998 opět spojit s mateřským klášterem a odešly do Itálie.
V létě roku 2004 se dvě sestry českého původu spolu s dvěma sestrami – rodilými Italkami – znovu vrátily do České republiky, aby své charisma žily v prostředí církve v naší vlasti a aby byly dostupnější dalším zájemkyním o klauzurovaný Karmel. 16. června 2004 brněnský biskup Vojtěch Cikrle sestrám Řádu blahoslavené Panny Marie Karmelské oficiálně dovolil působit v brněnské diecézi a využít budovu fary v Řeznovicích nedaleko Ivančic. 11. října jim dal dovolení zřídit v tomto řeholním domě soukromou kapli sv. Terezie Bendedikty od Kříže. Jejich kapli a dům pak osobně požehnal 14. listopadu 2004. V roce 2007 se dokončila rekonstrukce fary ve Volfířově, farnosti, kterou spravují bratři karmelitáni z Kostelního Vydří a sestry se 1. července 2007 přestěhovaly do tohoto domu, který lépe vyhovoval jejich způsobu života.
Tato fundace byla 30. května 2010 uzavřena a sestry se opět vrátily do mateřského kláštera.
V současné době tedy v České republice žádná komunita mnišek není. Pro bližší informace o jejich životě a zahraničních klášterech je možno obrátit se na bratry karmelitány, příp. na klášter v italské Vetralle, kde je i jedna česká sestra.