KARMEL

Služba uprostřed lidu

Když byli karmelitáni v Evropě postupně vtaženi do hnutí žebravých řádů, nevyhnutelně se stále víc a více zapojovali do služby Božímu lidu. Povzbuzováni církví samou – i církví dneška – vzali karmelitáni vážně svou povinnost sdílet své duchovní bohatství s druhými.

Spojení mezi čistým srdcem a kontemplativním životem

Když karmelitáni dorazili do Evropy, stala se aktuální otázka, jaký je jejich původ. V době, která se tvrdě postavila proti bujení nejrůznějších náboženských skupin, byli důrazně nuceni k tomu, aby prokázali svou legitimitu. Tehdy začal řád vyzvedat, že Maria je (opět v silném slova smyslu) Matka – ta, která této řeholní skupině a rodině dala život a i nadále prokazovala Karmelu mateřskou lásku a péči.

Místo Panny Marie v Karmelu

Stejně jako je Karmel povolán k tomu, aby žil Kristovým životem modlitby a jeho radikálním odevzdáním se vůli Otce a ukazoval tak, že všechny ostatní skutečnosti jsou relativní, tak je karmelitánská rodina také povolána k tomu, aby zpřítomňovala lásku, kterou Ježíš, dokonalý syn, miluje svou matku Marii. Od prvopočátků na hoře Karmel, kde byla blahoslavená Matka bratřím patronkou vzhledem k tomu, že zbudovaná kaple byla zasvěcena právě jí, přes tolik známé mariánské svatyně jako jsou Carmine Maggiore v Neapoli či diecézní mariánská svatyně v Trapani či Aylesford v Anglii, až po Kostelní Vydří zde v českých zemích, kde je Maria uctívána jako Panna Maria Karmelská, zakouší řád Mariinu přítomnost, ochranu i mateřskou péči tolika způsoby, že bez Marie by prostě Karmel nebyl sám sebou.

Zkušenost pouště

Karmelitáni porozuměli, že pokračování Kristovy přítomnosti a jeho díla znamená bojovat s mocnostmi zla obzvláště v jejich nejrafinovanější podobě. První karmelitáni pochopili tuto nutnost v kontextu křížových výprav.

Každý opravdový učedník Krista musí vést duchovní boj

Karmelitáni všech dob chápali, že jejich snaha oddat se Kristově službě znamená přijmout Kristovo poslání a pokračovat v něm, v poslání toho, jenž ve svém díle vykoupení musel vést nepřetržitou a náročnou bitvu proti mocnostem zla.

Modlitba jako prapůvodní smysl existence Karmelu

Ve všech částech světa si lidé slovo »karmelitán« spojují s představou do modlitby ponořené kontemplativní duše ze školy karmelitánské mystiky počínaje svatou Terezií od Ježíše a Janem od Kříže. Apoštolsky působícího karmelitána se dnes často i aktivní katolíci ptají: »Ale, otče, copak karmelitáni nejsou kontemplativní a v klauzuře?« V obecné představě je karmelitán člověk s jasným vědomím Boha, Boží přítomnosti. Dokonce i v naší současné společnosti, která do středu zájmu staví člověka a to, čeho dosáhl, lidé očekávají, že karmelitáni budou zrcadlem prvenství Boha a Boží účasti v našem životě.

Charisma Karmelu je skutečností, jež má tolik projevů, kolik je členů Karmelu

Posynodální dokument Vita consecrata podtrhuje, že řeholníci jsou nedílnou součástí církve a Boží lid od nich očekává různé formy svědectví evangelijní radikalitě a bezvýhradnosti (1). Řeholní život je však především darem církvi, darem, který odhaluje jádro svatosti a poslání církve.

Člověk povolaný k životu v Karmelu poznává, že řádové charisma a spiritualita mají odezvu ve středu jeho srdce, kterého se dotkl živý Bůh. Proces formace postupně rozvíjí jeho karmelitánskou totožnost v trvalém vztahu s obecným charismatem řádu s cílem dozrání osoby a rozvoje samotného řádu.

Během postupného a nepřetržitého přetváření v Krista, které v nás působí Duch, nás Bůh přitahuje k sobě po cestě směřující do nitra, jež nás vede od rozptylujících periferií života k nejvnitřnějším jádru naší bytosti, tam, kde přebývá Bůh a kde nás sjednocuje se sebou (1). To vyžaduje neustálé, radikální a celoživotní úsilí, při němž začínáme z popudu Boží milosti myslet, soudit a uspořádávat svůj život s pohledem na Boží svatost a dobrotu, jak nám byla zjevena a hojně darována v Synu.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

V předložené básni, která patří mezi nejkrásnější z pera blahoslavené Alžběty, autorka nastínila úplný profil karmelitky.