KARMEL

Dnes uplynulo právě sto let od svatořečení Terezie od Dítěte Ježíše…

… anděl jemně ústa otvírá
a brčkem pije nektar z růží
zatímco sestavuji z okvětních lístků
Tvář
soucitnou a mužnou.
Jenže anděl se neuhlídá
a prudce kýchne
způsobí průtrž růžových plátků
které klesají na střechy, zahrady,
do vlasů i na pleše
a každý obdarovaný
se stává součástí Tváře
nové a živoucí
žhnoucí Pokojem.

(Miloš Doležal / *1970/, báseň Rosa centifolia)

Svatý Benedikt říká, že nestačí umět přijímat náročné situace tak, aby nás nevytáčely: máme být schopni se z nich radovat, pokračovat s radostí, s vědomím, že „v tom všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“. (…) Není důležité mít úspěch, ale zvítězit. To není totéž. Bez ohledu na výsledky „v tom všem slavně vítězíme“. A jakže vítězíme? Tím, jak se k dané situaci stavíme a především tím, že si uprostřed toho všeho zachováme lásku, žehnáme Bohu a druhým a nedovolíme, aby se nám v srdci usadila hořkost a odmítavost. Utrpení a těžkosti mají tendenci knokautovat v nás lásku a radost. Vítězství spočívá v tom, že si lásku a radost uchováme za každých okolností, že jsme schopni i nadále mluvit dobře o Bohu i o druhých lidech.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Bůh Ježíše Krista nemá nic společného s tím, jak si ho můžeme představovat my.
Musíme se stále znovu, dlouze a trpělivě nořit do Ježíšova života, slov, činů, utrpení a smrti, abychom poznali, co Bůh slibuje a co koná.
Je jisté, že můžeme stále žít blízko Bohu, v jeho přítomnosti a že tento život je pro nás zcela novým životem; je jisté, že již pro nás není nic nemožné, protože pro Boha není nic nemožné; je jistá, že žádná pozemská moc se nás nemůže dotknout, aniž by to Bůh chtěl, a že nebezpečí a soužení nás jen vedou blíže k Bohu; je jisté, že si nemůžeme nárokovat nic, přesto můžeme prosit o všechno; je jisté, že v utrpení je skryta naše radost a ve smrti náš život; je jisté, že v tom všem máme společenství, které nás podporuje. Tomu všemu řekl Bůh „ano“ a „amen“ v Kristu. Toto „ano“ a toto „amen“ jsou pevnou půdou, na které stojíme.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, Widerstand und Ergebung)

Dnes si připomínáme 120. výročí narození jednoho z výrazných teologů 2. vatikánského koncilu, Jeana kard. Daniélou (14. května 1905 – 20. května 1974).

Potřeboval bych
takovou čistku,
jakou provedl Spasitel
v jeruzalémském chrámu.
Zbavit se všech krámů
a všeho nepodstatného,
co mi stojí v cestě
směrem k nejdůležitějšímu
prázdnému místu,
k oné Svatyni svatých,
která je plná Boží přítomnosti.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/)

Bůh, který je plností bytí pro všechny, tedy není Bohem, který by se učinil zbytečným, nýbrž Bohem, který ponechává světu svobodu tím, že skutečný a naplněný život nabídne všem i bez víry v sebe. Není Bohem, jenž by hrozil morálním balvanem typu „bez víry je všechno marné“ a který by podsouval, že kdo v něj neuvěří, tomu v životě něco podstatného schází. Bůh ne-nutný je Bohem, který osvobozuje sebe i nás ze všech uzlů, jež jsme na něj navázali („pokud věřím a modlím se, daří se mi lépe“). Je-li pravou láskou jen láska skutečně svobodná, pak musí existovat reálná možnost, jak žít šťastně i bez Boha, aby byl život s Bohem skutečně svobodnou volbou. (…) Ne-nutný Bůh má s člověkem jedno společné: chce být milován pro sebe samého. (…) Právě dnes může víra přežít a zároveň v postkřesťanské společnosti být skutečně svobodná.

(Jan Loffeld /*1975/, Když Bůh nikomu nechybí)

Když vidíme, jak se rozpoutává jedna válka za druhou a ostatní země v nich hrají roli kompliců nebo je tolerují nebo jsou jim jedno, nebo jak kvůli jednostranným zájmům dochází k čirému boji o moc, pomyslíme si, že světové společenství ztrácí srdce. Stačí pohledět na staré ženy z různých proti sobě válčících táborů a naslouchat jim. Jsou vězeňkyněmi těchto ničivých konfliktů. Je to mučivý pohled, když je vidíte, jak oplakávají své zabité vnuky, nebo když slyšíte, že si přejí umřít, protože přišly o dům, ve kterém žily odjakživa. Těmto ženám, které jsou v tolika případech ztělesněním síly a houževnatosti, jež prokázaly v životě plném těžkostí a obětí, není nyní, v závěrečném období jejich života, dopřáno zaslouženého pokoje, ale zažívají úzkost, strach a rozhořčení. Tím, že se svaluje vina na druhé, se toto hanebné drama nevyřeší. Vidět plakat stařenky a nepovažovat to za něco, co nelze déle tolerovat, je známkou světa, který nemá srdce.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 22; 2024)

To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.

Ne všechno se mi na katolicismu líbí stejně, ale ne všechno je v něm definitivní a mimo něj nevidím nic, co by více odpovídalo sklonům a nadějím, které zakouším. I kdyby byla tato náboženská forma Pravdě ještě vzdálenější, než si myslíme, stále se této Pravdě nejdokonaleji blíží – a k tomu, abychom se dostali výš, musíme ji překročit a přitom s ní růst, ne ji opouštět a hledat vlastní cestu.
Neuznávám pro sebe právo rozejít se s církví; jak tedy smířit toto společenství, které s ní mám udržovat, s rozdíly, které mě v některých bodech oddělují od dnešní běžně přijímané podoby některých jejích přesvědčení? – Stačí uvážit tu podstatně ortodoxní pravdu, že Církev vlastní a z jednoho století na druhé předává představu (nebo zkušenost, nebo život) Krista, jehož definitivní podobu a bohatství nikdy nedokáže plně vyjádřit. Všichni teologové jsou nuceni to přiznat: papež ani všichni biskupové dohromady nám nemohou přesně říci vše, co je v Kristu. Kristus (jeho život, jeho poznání) je uložen v celé církvi (věřících i pastýřů) všech dob. Aby byl Kristus konečně pochopen, bude až do konce časů zapotřebí úsilí všech křesťanů a žádný koncil nebude moci narušit toto dlouhé zrání.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Láska mě přivítala,
avšak má duše se stáhla zpět,
proviněná prachem a hříchem.
Když mě vroucí Láska viděla netečného
již od chvíle, kdy jsem vstoupil,
přiblížila se ke mně ještě blíže
a jemně se mne ptala, zda mi něco nechybí.
Host, odpověděl jsem,
který by byl hoden být zde.
Láska řekla: Ty jsi ten host.
Já, nevychovaný, nevděčný?
Moje milá, nedokážu se na tebe ani podívat.
Láska mě vzala za ruku a s úsměvem mi odpověděla:
Kdo udělal oči, když ne já?
Ano, Pane, ale ony jsou mé.
Ať jde má hanba tam, kam si zaslouží.
A ty nevíš, říká Láska, kdo nesl vinu?
Dobře, moje milá, budu ti sloužit.
Posaď se, říká Láska, a ochutnej mého těla.
Tak jsem se posadil a jedl jsem.

(George Herbert /1593–1633/, The Temple, 1633)

Tohle mocně přitahuje moderního člověka: pronikat do nejhlubší kontemplace, a zůstávat přitom zamíchán v zástupu ostatních, jeden vedle druhého. Chtěla bych říci více: ztrácet se v zástupu, aby ho božské působení co nejvíce pronikalo, tak jako kousek chleba nasakuje vínem. Chtěla bych říci ještě více: jako účastníci Božích záměrů s lidstvem rozprostírat nad davem ornamenty světla a současně se dělit s bližním o potupu, o hlad, o rány, o letmé radosti. Neboť naši dobu přitahuje, stejně jako všechny ostatní doby, to nejlidštější a nejbožštější, co si lze představit: Ježíš a Maria, Slovo Boží, syn tesařův, Trůn Moudrosti, matka, žena v domácnosti.

(Chiara Lubichová /1920–2008/, Scritti spirituali)