KARMEL

Zůstává zážitkem nesrovnatelné hodnoty, že jsme se naučili vidět velké události světových dějin jednou také z perspektivy vyloučených, podezíraných, těch, s nimiž je zle zacházeno, bezmocných, utlačovaných a vysmívaných, zkrátka z perspektivy trpících. Kéž by v této době nerozežrala srdce hořkost nebo závist, abychom novýma očima spatřili velké i malé, štěstí i neštěstí, sílu i slabost, aby se náš pohled pro velikost, lidskost, právo a milosrdenství stal jasnějším, svobodnějším, nepodplatitelným; ano, aby se osobní utrpení stalo vhodnějším klíčem, plodnějším principem k rozjímavému a činnému zpřístupnění světa než osobní štěstí. Nyní záleží na tom, aby tato perspektiva zdola nestranila těm, kdo jsou věčně nespokojeni, nýbrž abychom byli právi životu (1) ve všech jeho dimenzích na základě vyšší spokojenosti, která je vlastně založena mimo „nahoře“ či „dole“, a tak mu přitakali.

(1) „být práv“ životu, dnes už téměř vymizelé slovní spojení, ve významu spravedlivě dát, přiznat životu, co mu patří, žít plně spravedlivě v dané situaci, vnímavě a citlivě dostát tomu, co nás zavazuje. (pozn. red.)

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, nedokončená skica k textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Dějiny nejenom přijímáme, ale také utváříme. Je proto vhodné pohlížet na proroctví knihy Zjevení jako na podmíněná. Konec světa nelze chápat jako určitou událost, jako osud, který by protiřečil křesťanské ideji svobody. Pouze pasivní očekávání strašlivého konce není něco, co by odpovídalo lidské důstojnosti.

(Tomáš kard. Špidlík SJ /1919–2010/, Věřím v život věčný. Eschatologie, s. 45)

Pane, až přijdeš ve své slávě, nepamatuj pouze na lidi dobré vůle, pamatuj také na lidi zlé vůle. Ale nevzpomínej na jejich krutost, surové zacházení a násilí. Vzpomeň na všechny plody, které jsme přinesli díky tomu, co nám dělali. Vzpomeň na trpělivost a odvahu těch druhých, na kamarádství, pokoru, velkodušnost, věrnost, kterou v nás probudili. A učiň, Pane, aby plody, které jsme přinesli, byly jednou jejich vykoupením.

(modlitba neznámého vězně, nalezená na kousku balicího papíru po osvobození Osvětimi)

Ježíš bořil kulturní a kultovní bariéry a navracel důstojnost „odepsaným“ nebo těm, kteří byli považováni za lidi na okraji společnosti: celníkům, ženám, dětem, malomocným, nemocným, cizincům, vdovám. Uzdravuje, sytí, brání, osvobozuje, zachraňuje. On sám se ztotožňuje se svými nejmenšími bratry a sestrami: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ V biblickém jazyce nejsou „nejmenšími“ pouze děti podle věku, ale také lidé bezbranní, zcela bezvýznamní, vyvržení, utlačovaní, odepsaní, chudí, odsunutí na okraj společnosti, nevzdělaní, nemocní, degradovaní dominantními skupinami. Oslavený Kristus bude soudit na základě lásky k bližnímu, která spočívá v pomoci hladovému, žíznivému, cizinci, nahému, nemocnému, uvězněnému, s nimiž se on ztotožňuje. Pro Ježíše je jediným kritériem soudu dobro prokázané každému člověku bez ohledu na pokrevní pouto nebo náboženství.

(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Dignitas infinita o lidské důstojnosti, odst. 12; 2024)

Smělostí svého Zjevení zažeň, můj Bože, plachost dětinského myšlení, které se neodvažuje představit si na světě nic většího ani živějšího než ubohou dokonalost našeho lidského organismu! Na cestě k odvážnějšímu chápání vesmíru předstihují děti světa denně učitele Izraele. (…) Kdybych nemohl věřit, že Tvá skutečná Přítomnost oživuje, zjemňuje a zahřívá i tu nejmenší sílu, která do mě proniká nebo se mě dotýká, zemřel bych nejspíš chladem, prokřehlý až do morku své bytosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Tohle je křesťanský život: odvíjí se často v mlze, někdy v závanech tmy či v záblescích slunce. Ale ta brázda lásky, kterou Bůh vyorává v duši, se stále prohlubuje: stále méně bychom dokázali žít bez víry v pravou vlast, která věcem pozemským – i těm nejubožejším – dává nedocenitelnou hodnotu. Svatý Pavel mluví o „vykupování času“ (1). A právě láska proměňuje trny v růže.

(1) jedná se o místo Ef 5,16 – „dobře využívejte času“ – které latinská Vulgáta překládá jako vykupování.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ze života se stává nesnesitelné břemeno, kdykoli ztratíme kontakt s přítomností milujícího Spasitele a vidíme jen hlad, který je třeba utišit, nespravedlnost, kterou je třeba pojmenovat, násilí, jež je třeba překonat, války, jež je třeba zastavit, a osamělost, které je třeba se zbavit. To všechno jsou kritické otázky a křesťané se musejí snažit je řešit. Jakmile však náš zájem nepramení z osobního kontaktu s živoucím Kristem, ihned pocítíme neúnosné břemeno. (…)
Ježíšova naprostá, neomezená, nezištná účast na utrpení světa nám otevřela možnost žít v tomto světě a čelit jeho bolestné realitě, aniž bychom se stali její obětí. To měl také Ježíš na mysli, když se modlil za své učedníky: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“

(Henri Nouwen /1932–1996/, Cesta pokoje)

Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.

(Viktor E. Frankl /1905–1997/, A přesto říci životu ano; 1945)

Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš

(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Někteří lidé si myslí, že duchovní, kteří se vyjadřují k politickým záležitostem, by se měli věnovat jen bohoslužbám ve svých kostelech a přenechat společenské a politické záležitosti politikům. Jako příslušníci církve bychom se měli spokojit s modlitbou a chválením Boha, a pokud máme nějaké názory na politické či ekonomické záležitosti, nemá to nic společného s křesťanstvím.
Potíž tohoto pohledu spočívá v tom, že jediný Bůh, k němuž se modlíme a jehož uctíváme, se o tyto ekonomické záležitosti stará: říká, že je Bohem chudých. Říká, že je Bohem spravedlivých, a to znamená, že straní bezmocným a utlačovaným, vdově a sirotkovi, a staví se proti jejich utlačovatelům. Bůh, který se s námi setkává v Bibli – a především v Ježíši Kristu – nám říká, že nemůžeme být s ním, nemůžeme ho upřímně uctívat nebo o něm pravdivě mluvit, pokud nejsme solidární s chudými.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)