Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Vystavit se Božímu světlu znamená vědomě jít naproti skutečnosti, že v jasném denním světle vyplavou na povrch všechny naše chyby a nízkosti. Nejprve budou zjevné ostatním a postupem času, jak se světlo projasňuje, je uvidí i dotyčný člověk. Nejdřív totiž objevujeme průměrnost u těch druhých, až poté svou vlastní. Tohle riziko podstupujeme vždy, míříme-li někam vysoko. Trpíme pak o to intenzivněji, poněvadž máme pocit, že se stále jen vzdalujeme od svého cíle. (…) Odhalení průměrnosti u druhých, a posléze i u sebe, je cestou ke světlu, která je čím dál tím víc matoucí. Svatost, dokonalost, ctnosti: všechny tyto pojmy, které nechtěně interpretujeme jako odraz Absolutna v nás, se pomalu někam vytrácejí. Všechno, co ze mě může udělat středobod všeho, jakési autonomní krystalizační jádro, to vše musí zmizet, abych se mohl připodobnit vzkříšenému Kristu. Nezůstane už nic, jen vztah k Otci, oproštěný od jakéhokoli stvořeného bohatství: jen čirý vztah.
(Paroles de chartreux, Cerf 1987)
Radost není jen emoce. Je to rozhodnutí umístit své štěstí tam, kam správně patří, a držet se toho, co je pravdivé a skutečné, ať už to cítíme, nebo ne. Slunce existuje a svítí, i když zrovna vidíme jen zamračenou oblohu. Možná ho po nějakou dobu neuvidíme, ale můžeme si být jisti, že je na svém místě. Víme to odjakživa a občas si s tím vědomím budeme muset vystačit. Máme prostě milovat, jednat, modlit se a pracovat ve světle této pravdy.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Pokorný karmelitán bude oprávněně a s velkým jásotem radostně říkat: Pohleď, Královna nebe je mou Sestrou, proto jednám s důvěrou a mé srdce se nebude bát…
(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Speculum carmelitanum, Antverpy 1680)
Domnívám se, že když duše nalezne Boha, nepřestane ho hledat. Boha nelze hledat tím, že chodíme křížem krážem, nýbrž prostřednictvím tužeb našeho srdce. A když ho duše šťastně nalezne, její touha po něm se neuhasí, ale naopak rozhoří. Cožpak plnost radosti znamená vyčerpání touhy? Je to spíš jako olej vylitý do plamenů. Tak to je. Radost dojde svého naplnění, ale touha tím nekončí, a proto ani hledání Boha.
(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání na Píseň písní II)
Ne, Pán od něho nežádá sto tisíc franků, žádá mnohem víc, žádá vše. A teprve až dáme vše, přijde odpověď: ta nejčastěji neodstraní trní, ale způsobí, že to trní rozkvete.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí,
o pomoc volají, o štěstí prosí a chléb,
o záchranu z nemoci, viny a smrti.
Křesťané, pohané, všichni v tom,
všichni jsou stejní.
Lidé jdou k Bohu, když hodina nouze ho drtí,
je chudý, je potupen, přístřeší nemá a chléb,
je obklíčen hříchem, je sklíčen slabostí smrti.
Křesťané při Bohu stojí v jeho utrpení.
Ke všem lidem jde Bůh, když bída je drtí,
tělům i duším dosyta dává svůj chléb,
za křesťany, pohany umírá křížovou smrtí
a obojím dává odpuštění.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, báseň z nacistického vězení, léto 1944; překlad Václav Renč; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
Uctívání nás vytahuje z bubliny našeho bytí, která nás dusí. Je odmítnutím narcismu a kontemplace sebe sama. Osvobozuje nás od samolibého egoismu a vyjadřuje náš fundamentální vztah mezi sebou navzájem jakožto spoluuctívačů. (…) Jsme vysvobozováni ze své malicherné posedlosti sebou samými. Klečíme a uctíváme, protože – díky Bohu – nejsme středem světa. Ten se točí kolem druhých lidí, a v posledku kolem Boha. Slovy Richarda Rohra: „Váš život není o vás.“ Slovy svatého Pavla: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ My ustupujeme ze středu jeviště. Jsme šťastní, že máme malou vedlejší roli, v mém případě je to role neupraveného řeholníka.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)
Odpuštění je pro každého. (…) Srdce otevřené odpuštění je okamžitě uchváceno srdcem Ježíše, který všechno odpouští, odpouští všechno, ale naše zatvrzelé srdce se stává neschopným prosit o odpuštění, a to je velmi špatná věc, neschopnost prosit o odpuštění. A odtud pramení určitá neschopnost nechat si odpustit, ale ne proto, že by Bůh neodpouštěl, ne, on odpouští všechno. V tom je takříkajíc „bláznem lásky“. (…) Bůh se nikdy neunaví odpouštět. To my se unavujeme prosit o odpuštění. Nikdy na to nezapomínejme.
(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)
Čekáme jen na rozšíření toho, co je již získáno pro všechny národy, které musí vstoupit do Slávy Trojice; již víme, že Kristus a Panna do ní vstoupili. Nanebevzetí ještě prohlubuje tajemství naděje: pouhá žena je ve Slávě Trojice, a to je pro nás obrovská záruka.
(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Essai)
Ani když jsme naštvaní nebo rozčilení, nemůžeme tvrdit, že za to může práce či slovo, které nám nesedlo, napomenutí či cokoli jiného. Je to naše volba, jestli a do jaké míry budeme nešťastní a naštvaní, nebo zda zůstaneme nad věcí. Neutváří nás tolik to, co se děje navenek, ale jak na to sami reagujeme. (…)
Bez ohledu na to, jak moc jsme naštvaní, můžeme si zvolit způsob smýšlení, který vede k jinému chování. Tím přerušíme koloběh zvykových, instinktivních a omezených reakcí, kvůli nimž žijeme hluboko pod svými přirozenými i nadpřirozenými možnostmi! Když se rozhodneš dívat se na věc jinak, budeš se cítit jinak a jednat jinak. A nezapomeň – být šťastný nevyžaduje větší úsilí než být nešťastný. Člověk si může vybrat.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
K tomu, aby tvá vůle pro mě něco znamenala a aby mě také někam vedla, nutně potřebuji i tvou lásku. O ni tě prosím, a jsem si jist, že tě prosím o to, co chceš ty sám: Otče, dej mi svou lásku, a já ti dám svou vůli. Něco málo tě miluji už teď, rozmnož tuto nepatrnou lásku nesčetněkrát, a to mi postačí.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 1955)