Je pravda, že když se modlíme růženec, často ani nemyslíme na Boha. Můžeme pokračovat celé hodiny, aniž bychom vůbec na něco mysleli. Jsme prostě tady, modlíme se. Třeba je to tak dobře. Když se modlíme růženec, slavíme, že Pán je opravdu s námi a my jsme v jeho přítomnosti. A když jsme s někým, tak o něm nepotřebujeme přemýšlet. Jak napsal Simon Tugwell OP /*1943/: „Nepřemýšlím o svém příteli, když je tady vedle mě, jsem příliš zaměstnán tím, že se těším z jeho přítomnosti. Teprve když je pryč, začnu o něm přemýšlet. Myšlení na Boha příliš snadno vede k tomu, že s ním začneme zacházet tak, jako by byl pryč. Ale on pryč není.“
Tak se při růženci nesnažíme přemýšlet o Bohu. Místo toho se radujeme z andělových slov určených každému z nás – „Pán s tebou“. Donekonečna opakujeme stále tatáž slova, s nekonečnou překypující vitalitou Božích dětí, které vychutnávají tu radostnou zprávu.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Promluva v Lurdách, říjen 1998)