KARMEL

Ivana Erbenová

Před časem jsem sháněla první číslo loňského ročníku časopisu Karmel kvůli první části Hůrky. Ale co se v něm nejvíc dotklo, byl článek Apoftegma pro povzbuzení k vytrvalosti.¹ Je to krásné! Protože mám tu úvahu pořád v hlavě živou, můžu se s Vámi podělit o to, kam až mě dovedla? Psi, kteří nějaký čas vytrvají v běhu, poznají: zajíc, když vidí, že je smečka unavená, že někteří odpadají, že se vzdálenost mezi ním a smečkou zvětšuje, schválně zvolní, čeká... zajíc CHCE BÝT CHYCEN!

P. Salvador Ros García, OCD

3. Rozuzlení: posledních deset let (1582–1591)

Dne 4. října 1582 zemřela matka Terezie v Albě de Tormes. Jan od Kříže byl v té době v Granadě a prožil závěrečný přechod Zakladatelky se vší bolestí, jaké bylo schopno jeho srdce, očištěné od ryze lidských náklonností, s pocity, které později vyjádří ve své Duchovní písni.¹ Byl přesvědčen o tom, že ztratil svou největší oporu na zemi, a sdílel rozšířené přesvědčení, že Tereziiným úmrtím se do věčné blaženosti odebrala světice. Již o dva roky později, v roce 1584, se přimlouval (nakolik je nám známo, jako první) ve svém komentáři Duchovní píseň za brzké vydání tereziánských spisů:

„O těchto věcech ducha nám zanechala mnohé obdivuhodné spisy blažená Terezie od Ježíše, naše matka; ty, jak doufám v Bohu, vyjdou brzy tiskem“
(DPA 12,6 = DPB 13,7).

Odkaz se vztahoval k „rozdílům mezi vytrženími a extázemi a jinými uchváceními a jemnými lety ducha“ a zcela jistě se odvolával na Knihu života (kapitoly 20–21) a na Vnitřní hrad (šesté příbytky, kapitoly 4–6). Kromě toho, že jde o tak časnou zmínku, jde zároveň o odvážný návrh, neboť Kniha života byla dosud zadržována v moci inkvizice.²

Poněkud skrytější, ač neméně objevný, je i jiný odkaz, který učinil v Živém plameni lásky, když objasňoval verš „Ó, ráno blaživá!“, v souvislosti s mystickou milostí probodení srdce a zřejmým paralelismem vůči svaté Terezii:

„Ale jiný způsob zažehnutí duše rozumovou formou bývá velmi vznešený, a je takový: stane se, že duše je zanícena láskou k Bohu, (...) takže cítí, jak do ní vniká seraf s šípem nebo kopím rozžhaveným láskou a probodne tuto duši, která je už rozpálená jako popel. (...) A když duši zraní toto zapálené kopí, pocítí ránu jako nesmírnou rozkoš; protože kromě toho, že je celá zaplavena velkou příjemností při onom přehrnování a dravém pohybu způsobeném serafem, při němž cítí velký žár a cítí, jak se rozplývá láskou, cítí také něžné zranění a bylinu, kterou bylo živě napuštěno železné kopí, jako živý hrot v podstatě ducha, jako v probodeném srdci duše“ (ŽPB 2,9).³

Milosti, jako je tato, jsou podle něj udíleny pouze málokterým osobám, i když některé sem dospěly, „především ty, jejichž síla a duch se měly přenést na jejich následovníky, protože Bůh dává bohatství a schopnost hlavám v prvotinách ducha podle většího nebo menšího potomstva, které má zdědit jejich nauku a ducha“ (ŽPB 2,12). Narážka na svatou Terezii je jasná a znamenala totéž co nejvěrohodnější uznání, k němuž může dojít ohledně „prvotin ducha“ Zakladatelky, totiž tereziánského charizmatu.

Toto nakonec stačí i jako doklad, abychom jasně viděli, že Janova znalost světice a jejího díla byla větší, než se v minulosti občas tvrdilo. Kromě toho, že on sám, ponecháme-li stranou, co bylo hlavními zdroji jeho formace (bylo jich pět a v tomto pořadí: bible, vlastní zkušenost, cizí zkušenost, filozoficko-teologické vzdělání a lidová kultura), vyznal, že za mnohé vděčí také tomu, „co poznal u jiných duchovních osob nebo od nich slyšel“ (DPB předmluva, 4), což je v tomto případě třeba chápat především s ohledem na svatou Terezii, jak na to ukazuje identický jazyk, velké množství stejných slov, příměrů, přirovnání, metafor, alegorií a symbolů, použitých oběma v témže smyslu a kontextu. Jako příklad uveďme následující: osamělý pták,⁴ pták fénix, který znovu ožívá,⁵ zraněná laň,⁶ holubice po potopě,⁷ vosk a pečeť,⁸ paprsek slunce pronikající sklem⁹ atd., včetně stejných literárních vyjádření.¹⁰

Aniž bychom zabíhali do detailů, a i když se vyhneme lacinému sešroubovávání, je třeba říci, že oba mystikové popisují itinerář duchovního života jako proces sjednocení s Bohem (ztotožnění s Kristem) ve snubní perspektivě: od přátelství se přechází k zásnubám a od nich k mystickému manželství, kde vrcholí přetvářející sjednocení. V tomto smyslu existují u Terezie pasáže, které navzdory chronologickému prvenství, jak se zdá, kopírují ty Janovy.¹¹ A to také vysvětluje, proč navzdory tomu, že oba znali tradiční schéma tří cest a tří odpovídajících stavů,¹² přesto použijí jiný, bezesporu výrazově symboličtější systém. V tomto případě je shoda nejvýraznější mezi Vnitřním hradem a Duchovní písní, kde existuje podstatná shoda mezi oběma spisy co do rozlišení dvou základních situací: té první, charakterizované aktivním stavem (meditativní modlitbou) a stavem ve vlastním slova smyslu mystickém (kontemplativní modlitby), který oba označují za „nadpřirozený“.¹³ V první situaci převládá askeze neboli očištění; ve druhé pak snubní sjednocení s Bohem, nejprve v zásnubách a pak v manželství. A jelikož přechod od jedné k druhé, od meditace ke kontemplaci, není snadné rozlišit pro samotnou osobu, které se to týká, oba se shodují rovněž co do známek a vzorů, které jej charakterizují: Terezie obecnějším či více popisným způsobem; Jan přesnějším vymezením.¹⁴

4. Závěr

Vraťme se na závěr tam, odkud jsme vyšli, ke scéně, kterou začal náš film: obraz fra Jana od Kříže, který čte Díla matky Terezie v jejich prvním vydání. Toto vydání začíná jakýmsi úvodním dopisem fra Ludvíka z Leónu, nejlepší předmluvou, jaká kdy byla k Tereziiným spisům napsána a v níž editor vyslovil ohledně svérázu těchto knih některá velmi odvážná tvrzení – tak odvážná, že tyto knihy otevřeně kvalifikoval jako inspirované:

„A tak, vždy když je čtu, znovu je obdivuji a na mnoha jejich místech se mi zdá, že to již není lidský génius, kterému naslouchám; a nepochybuji, že skrze ni na mnoha místech promlouval Duch svatý a že vedl její pero a její ruku, neboť to vykazuje jak světlo, které vnáší do temných věcí, tak i oheň, který prostřednictvím jejích slov zapaluje srdce toho, kdo čte.“¹⁵

Nevíme, jak mohl na takové tvrzení reagovat Jan od Kříže, avšak domníváme se, že měl důvody a zkušenost, aby se od něj nedistancoval, ba naopak aby je plně sdílel, když i své vlastní verše považoval za inspirované – oproti Bibli s rozdílem co do stupně, nikoli však co do povahy. Ostatně své vlastní spisy velmi originálně postavil do spojitosti s Písmem svatým, když svá díla objasňoval dobovými exegetickými metodami a hledal v nich především duchovní smysl, jak se to dělalo s Biblí.

Víme ovšem, jak reagovali jiní, neúplatní strážci ortodoxie, jako např. Alonso de la Fuente a jeho následovníci, kteří ve velkém počtu napadali vydání Tereziiných spisů a nacházeli v nich všechny druhy herezí (rozuměj: v zaujetí proti bludařskému hnutí alumbrados – „osvícených“) a kteří předkládali inkvizici udání a žádosti o to, aby odsoudila světici, vydavatele i čtenáře jejích děl. Tak o to žádal rovněž dominikán Juan de Lorenzana 25. června 1593, nedlouho po smrti svatého Jana od Kříže, v následující prosbě:

„Říkám Vaší vznešenosti, co se mi zdá ohledně těchto knih, u kterých se divím, že je viděli vzdělaní muži, a přesto je neodsoudili jako knihy zhoubné a obsahující zlou nauku, a jsem přesvědčen, že působí mnoho škody, neboť se velmi šíří a čte je mnoho nevzdělaných lidí, především z jejího Řádu, bratři i mnišky, neboť ony i oni považují tyto knihy za prorocké (...) Proto Vás žádám, vznešenosti, aby se tyto knihy a traktáty Terezie od Ježíše, které působí mnoho škody, zakázaly, protože se dostávají do rukou různých paní a beát a mnoha jiných lidí. A ti z jejího Řádu, bosé mnišky i bosí bratři, považují tyto knihy za věštbu a jako stanovy a způsob života svého Řádu.“

Jan od Kříže zemřel, aniž by se dozvěděl rozuzlení těchto absurdních inkvizičních udání. V každém případě dnes se pro nás ona přitěžující okolnost těchto obžalob bezpochyby stává tou největší chválou oněch karmelitánských bratří a mnišek, kteří – jako Jan od Kříže – považovali knihy světice za „věštbu a jako stanovy a způsob života“ a kteří prostřednictvím jejich četby objevovali tajemství charizmatického ztotožnění se se Zakladatelkou, když četli její spisy jako živé stanovy a vnímali, že jsou do nich sami radikálně zahrnuti. Totéž se i dnes říká v našich Stanovách¹⁶ a právě toto si Řád bosých karmelitánů předsevzal dělat v těchto letech, předcházejících pětistému výročí narození svaté Terezie.

Ze španělštiny přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD, redakčně upraveno.

P. Saverio Cannistrà, OCD

Promluva na generální kapitule řádu karmelitánů 16. září 2013

Drazí bratři v Karmelu,
být generálním představeným řeholní rodiny je, jak víte, těžká práce, a podle mého soudu z lidského pohledu není o co stát. Ale i služba, která s sebou přináší cvičení se v askezi a evangelním sebezáporu, přináší radost a útěchu, a z nich bych v prvé řadě zmínil příležitost přímo a hluboce zakoušet celou krásu a bohatství naší rodiny. Asi málokdo jiný než otec, pověřený být jejím představeným, může s takovým přesvědčením a pochopením mluvit o tom, jaká je to milost být bratry a sestrami v Karmelu, být rodinou shromážděnou spolu s Pannou Marií kolem osoby Ježíše Krista.

Součástí této milosti je i to, že jste mě pozvali k účasti na vaší kapitule, a já vám z celého srdce děkuji za čest a bratrství, které mi prokazujete. Musím říci, že po téměř pěti letech společné cesty generální rady Vašeho řádu a generálního definitoria našeho řádu se mezi vámi cítím jako doma. Den po dni víc objevuji, že Karmel je domem s mnoha pokoji, s mnohem více pokoji, než jsem si myslel. I já mohu říci s velkolepostí knížete z románu Gattopardo,¹ že bydlím v paláci, v němž ještě neznám všechny pokoje. Ale hned – abych zabránil nedorozumění – dodám, že jsem připraven poskytnout jich část k dispozici těm, kdo je potřebují, jak nám navrhl před několika dny papež František.

Srdce karmelitánského poslání

Středem úvah vaší kapituly je téma poslání² Karmelu v dnešní církvi a v dnešním světě. Svatý Otec ve svém hutném poselství, které Vám adresoval, řekl něco, co se mě hluboce dotklo: „Srdce karmelitánského poslání pro dnešní dobu se nachází ve vaší Řeholi (tj. v textu řehole).“ To je pobídka k tomu, abychom to opravdu nové hledali v samém srdci naší identity, která – i když zůstává stále stejná – v průběhu staletí do sebe pojímá problémy a příležitosti, radosti a úzkosti každé epochy a generace, a tak se rozvíjí a zraje. Myslím, že to je metodologicky přesná pobídka, které bychom měli naslouchat a kterou bychom měli ocenit.

Často máme v dnešním měnícím se světě a kultuře strach něco [opravdu] změnit a inovovat. Hledáme rychlá řešení problémů, se kterými se setkáváme, a skoro se předháníme se světem v jeho orientaci na výkon. Ve skutečnosti ale jedinými opravdovými řešeními jsou ta, která jsou výsledkem určitého procesu, prohloubení a zrání nás samých; a taková cesta je nutně spíše pomalá. Dříve, než se zeptáme: „Co máme dělat?“, je lépe položit si mnohem radikálnější otázku, kterou pokládá sv. Terezie v Cestě k dokonalosti (4, 1): „Jakými máme být?“³ V tomto smyslu chápu, proč papež vybízí karmelitány k cestě, která dospívá k misii skrze kontemplaci. Je to cesta radikální, cesta odříkání, vzdálená lákadlům tohoto světa. Ale právě proto umožňuje naslouchat Božímu slovu, osvojit si jeho logiku a sdílet jeho moudrost.

Celá karmelitánská řehole je srdcem a základem našeho poslání, protože vše je v ní zaměřeno na život „v poslušnosti vůči Ježíši Kristu“, tedy ve vztahu s Ním, bez výhrad, podmínek, bez omezení. Je to život „uchvácený“ Kristem, jím zraněný, jak říká Jan od Kříže, a proto živý pouze v Něm a s Ním. Doufám, že synu svaté Terezie odpustíte tyto mystické důrazy, ale věřím, že poslání Karmelu skutečně má tento přízvuk, toto mystické zabarvení.

Dovolte mi v této souvislosti malou historickou odbočku. Zdá se mi zajímavé a ne náhodné, že nejobdivovanější moderní zobrazení mystické zkušenosti, tedy Berniniho Extáze svaté Terezie, se nachází v místě těsně spojeném s historií misií. Jak mnozí z vás vědí, náš římský kostel Santa Maria della Vittoria byl společně s tamním klášterem původně postaven za tím účelem, aby v něm sídlil seminář pro misie našeho řádu. A to právě na místě, kde existovala kaple zasvěcená sv. Pavlu, apoštolu – misionáři par excellence. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 byl titul kostela svatého Pavla změněn na Santa Maria della Vittoria. Seminář pro misie zde ale zůstal asi padesát let, od r. 1613 do r. 1663, kdy byl přestěhován k bazilice San Pancrazio. Proto Bernini, když v létech 1647 až 1652 vytvořil mramorové sousoší znázorňující extázi svaté Terezie, dokázal je dobře zasadit do kostela, navštěvovaného misionáři, kteří by měli dát svůj život, aby nesli evangelium do krajů na tu dobu nesmírně vzdálených, jako byly Persie a Goa v Asii, či v Evropě Krakov a Praha. A tak síla lásky ke Kristu, zobrazená Berninim ve vzestupném pohybu mystického vytržení, byla umístěna před mladé misionáře jako zdroj inspirace a předmět kontemplace. Protože jejich povoláním je ukazovat naléhavost oné lásky jiným způsobem – tím, že se vydají na periferie světa, aby dospěli i k těm nejvzdálenějším lidem a objali je. V obou případech – ve vertikálním mystickém pozdvižení svaté Terezie i v geografickém rozmachu karmelitánských misionářů – je obsažen a osvědčuje se stejný fenomén: přijetí Boží lásky, která se projevila v Ježíši Kristu, umožňuje prolamovat schémata, překonávat omezení a překračovat hranice, a to s mystickou hbitostí.

Pokračování v příštím čísle.

Z italštiny přeložila Martina Vintrová.

Žít charisma a poslání Karmelu dnes (2. část)
Žít charisma a poslání Karmelu dnes (3. část)

jistě neuniklo ani Vaší pozornosti. 28. března 2015 uplynulo 500 let od jejího narození. Ke všemu tomu, co při této příležitosti teď zaznívá a je psáno, připojím jen hezký citát z oběžníku¹ německé karmelitánské provincie: Aktivity v rámci jubilea svaté Terezie se v naší provincii vytvářejí spíše skromně. Bereme si přitom za svá ona slova generálního představeného bosých karmelitánů, obsažená v jeho poselství celé tereziánské karmelitánské rodině: „O jednom jsem přesvědčen určitě, že totiž toto pětisté výročí neoslavíme náležitě, pokud jen budeme podnikat různé věci ke cti svaté Terezie, aniž se budeme snažit »dělat ze sebe Terezii«, dovolíte-li mi tento poněkud smělý výraz“.

S podobnou skromností Vám chceme na pokračování předložit myšlenky „malé Arabky“, blahoslavené Marie od Ježíše Ukřižovaného (Miriam Baouardy). Někdy u nich pocítíte, že žila před 150 lety, ale věřím, že mnohem častěji zachytíte vanutí Ducha svatého. Nejde o překlad z původní francouzštiny, ale z italského překladu, který jsme měli k dispozici. Sešitek, který s laskavým svolením římského nakladatelství bosých karmelitánů uveřejníme, vyšel v roce 1986 a končí prosbou o její svatořečení. To je nyní ohlášeno na 17. května 2015. Bohu díky za novou duchovní událost, která nás čeká!

A pro ty z Vás, kdo nemáte v průběhu roku možnost na časopis přispět darem předaným přímo do rukou některému z nás karmelitánů a chcete nám jej poslat poštou, přikládáme do časopisu složenku.
Děkuji Vám za všechnu Vaši podporu a duchovní sounáležitost a přeji a vyprošuji mocné Boží požehnání všem Vám, našim čtenářům, i Vašim rodinám!

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.