KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Někdy nás napadá, jak snadné by bylo hořet pro ideál, kdybychom byli třeba Františkem Xaverským a obraceli k Bohu Indy. Zapomínáme však, že i František Xaverský prožíval pouze jeden den za druhým, čelil pocitu bezmoci a sklíčenosti, když mu každých čtyřiadvacet hodin přinášelo právě tolik porážek a zklamání jako vítězství, takže i pro něho měla hodina celých šedesát minut plných obyčejných všedních věcí. Zapomínáme, že měl co dělat s omezenými lidmi a jejich přízemními zájmy, a to všechno den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok. Když se Xaverský snažil hlásat evangelium, jak často si musel klást otázku, zda vůbec lze oslovit všechny ty miliony lidí kolem? Jak často se musel cítit znechucený, když lidé odmítali jeho učení? Jak často musel být nešťastný ze všeho okolního zla a jak často si musel připadat bezmocný ve své snaze mu čelit?

Království Boží začalo na zemi skutečně Kristovým příchodem, ale svět se po jeho narození nijak viditelně nezměnil. Dvanáct galilejských rybářů bylo pověřeno hlásat radostnou zvěst po celém světě – a jak beznadějný musel tento úkol Letnic připadat i těm nejodvážnějším z nich! O dvacet století později je království Boží stále velké jako hořčičné zrnko a kněží – stejně jako kdysi apoštolové – musejí čelit nemožnému úkolu přivádět lidi, kteří víru nikdy nepoznali nebo ji pod tíhou života či záplavou propagandy ztratili, k tomu, aby popřáli sluchu radostné zvěsti o spáse a Boží lásce a uvěřili jí. Tato dobrá zvěst zasahuje jednotlivce působením Boží milosti a podle Boží prozřetelnosti, nikoli skrze velkolepé idealistické tažení či zázračně ze dne na den. Každý den našeho života nám Bůh posílá lidi a příležitosti v očekávání, že budeme jednat. Nečeká od nás víc, ale nepřijme ani méně. A nedostojíme svému slibu a závazku kněžského poslání, nerozpoznáme-li Boží vůli v každé situaci a v každém okamžiku každého dne.

(Walter J. Ciszek SJ /1904-1984/, On mne vede, 14. kapitola)

Moje milá sestřičko,

jsem moc rád, že se Vám daří lépe. Teoreticky člověk uznává ty rady, ale trvá to, než se prosadí v praxi. Stále je třeba skákat do tmy, i do tmy tajemství. Kdo se toho odváží, setká se jen s Láskou.
Čekejte v tichu na příchod Páně. Čtěte Izaiáše 30,15. Čekáme na Slovo, které se stalo tělem. Očekávejme je s láskou a v mlčení.
Milovaná sestřičko, dnes jen krátce. Zůstávám s Vámi ale vnitřně spojen. Naším středem je Dítě v jeslích, které přichází v chudobě stáje a v mlčení.

Objímá Vás bratrsky

Váš bratr Vladimír

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 9. prosince 1999)

Hle, co je pravdivým, velkým a šťastným poselstvím křesťanství: Bůh je blaženost, radost, plnost života, a to nejen sám v sobě, ale pro nás. Bůh se zjevil skrze lásku. Bůh se nám dal jako milosrdenství, jako milost, jako spása, jako div radostný a slavný. Hle, co je naším náboženstvím, naší spiritualitou: radost Boží. Hle, jaký dar přináší Kristus lidem: radost Boží.

(Pavel VI., audience 20. prosince 1972)

Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému Světlu pusť ji, smutní sina

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

tvá je sečteny má. - Přece méně není
duše má než oni!... Ale čím jich snění

jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...
Bože, otevři mi do Radosti.

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, Smutek země, 1924)

Smrt nebude jen zjevením naší individuální slávy; bude rovněž zjevením naší tajemné jednoty, která zůstává ještě skryta. Jako naše oslavené tělo zůstává skryto pod podobou našeho smrtelného těla, tak je skryto pod podobou viditelné církve tajemné tělo, jednota lidstva. Jedno i druhé se zjeví zároveň.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Chrám jako znamení Boží přítomnosti)