KARMEL

Tématem čtvrtého dne Kongresu laických karmelitánů byla FORMACE. Dopolední interaktivní přednášku vedl otec Benny Phang. Na přednášku navázal workshop ve skupinkách, kde jsme sdíleli zkušenost se službou lidem mimo církev v jednotlivých krajinách. Nové pro nás bylo vůbec uvědomění si, že jako terciáři můžeme – a dokonce se to od nás očekává – sloužit společně, pod jménem Karmelu. Tedy i když je hlavním charismatem našeho řádu kontemplativní modlitba, Eliášovo povolání zapalovat svět je i pro nás výzvou, jak vstoupit společně do aktivní služby. V programu dne se kladl důraz na vrůstání do spirituality Karmelu skrze vyvážený rozvoj kontemplace a akce. V různých provinciích se služby rozvíjí odlišně. Například v Indonézii terciáři slouží společně v nemocnicích i po domech. Součástí jejich dobrovolnické péče o nemocné je přímluvná modlitba a podávání Eucharistie. Španělský Karit je též společným dílem rodiny Karmelu.

Za kuropění jsme vyrazili autobusy do Vatikánu na generální audienci s papežem Františkem, vybaveni snídaní v zelených mikrotenových sáčcích. Cesta získala příchuť dobrodružství, když jsme v ranní zácpě shledali, že do našeho anglicky mluvícího autobusu nastoupila španělsky mluvící koordinátorka výpravy a vytrvale odmítala pochopit, že jí nerozumíme. Přenesli jsme se přes to s velkorysostí vpravdě karmelskou (a ve finále se pak nikdo neztratil, což jsem považovala za malý zázrak).

Milá karmelská rodino a přátelé Karmelu, prosíme odpusťte nám váznoucí zpravodajství ze Sassone. Narazily jsme na své limity – kromě přednášek, společné práce ve skupinkách a spolubytí s Živoucím jsme totiž téměř veškerý zbylý denní čas (a též nemalou část nočního) věnovaly intenzivnímu družení se s přítomnými bratry a sestrami, a zpravodajství jsme proto vědomě odložily stranou.

Události po Únoru 1948 a následující léta ateizujícího tlaku přerušily nejen vnější působení řeholí, ale také život různých sdružení věřících – i karmelitánského třetího řádu. Dnes žijí již jen poslední příslušníci této generace terciářů, kteří se stali členy třetího řádu v době předtotalitní.

Když po roce 1989 vyšla najevo příslušnost jednotlivých bratří ke karmelitánskému řádu a život řeholních společenství se mohl rozvíjet i navenek a když do našich zemí přišla společenství sester (sestry Donum Dei, dočasně sestry karmelitky z Itálie), vytvořil se kolem řeholníků a řeholnic okruh laiků, kteří chtěli více čerpat z bohatství duchovní tradice Karmelu a z možnosti kontaktu s těmito bratřími a sestrami.

Vznik:

Již od 13. století se ke karmelitánům různým způsobem připojovali i neřeholníci:

• conversi (skládali tři sliby),
• oblati (skládali aspoň jeden ze slibů),
• členové bratrstev.

Všichni nosili na znamení přináležitosti ke Karmelu bílý plášť, a byli proto nazýváni „mantellati“.

Šlo-li o ženy, žily v soukromí, spojily-li se ve společenství, nebyl to ještě klášter v plném smyslu slova; karmelské sestry jako společenství řeholnic schválila autorita církve poprvé v polovině 15. století.

Každá z řeholních rodin se snaží následovat Ježíše Krista, a to způsobem, který je jí vlastní, podle charismatu, jež od Boha přijala. Toto obdarování od Ducha svatého řeholníci vždy přijímají a rozvíjejí k dobru celého tajemného těla církve. Tedy také ostatní věřící z toho čerpají prospěch, zároveň ovšem mohou s řeholními rodinami jejich zvláštní obdarování různým způsobem přímo sdílet.

Následování Ježíše Krista, napodobování vzoru Panny Marie a proroka Eliáše i ostatní rysy spirituality Karmelu, také nezůstaly omezeny na prostor uvnitř klášterů. Ke karmelitánům mužům se záhy duchovně připojovaly také ženy, zasvěcující se zcela Bohu, a také věřící laici, žijící v běžných rodinných a společenských podmínkách.

Tyto skupiny byly obecně u všech mendikantských řádů nazývány:

• prvním řádem (řeholníci bratři),
• druhým řádem (sestry)
• a třetím řádem (laici ve „světě“).