KARMEL

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)

Texty propria

Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.

Svoboda je právem každého člověka: každý má svobodu vyznání, myšlení, vyjadřování a jednání. Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti. Tato božská Moudrost je počátkem, z něhož je odvozeno právo na svobodu vyznání a svobodu být odlišní. Proto je odsouzeníhodné nutit lidi k přijetí určitého náboženství nebo určité kultury, jakož i vnucovat civilizační styl, který druzí nepřijímají.

(papež František a vrchní imám z Al Azhar Amhed al Tajíb, Deklarace z Abú Dhábí, 4. února 2019)

Pracovní překlad plného znění ZDE>>>

Křesťanství má veliký, nesplacený dluh vůči evropské civilizaci. Evropa dodnes cítí jizvy svého rozdělení. Kdo ji rozdělil? Vášnivá náboženská schizmata. Evropa, trýzněná náboženskými procesy a válkami, dodnes vraští čelo, když se mluví o křesťanství. V její historické paměti se církev zapsala jako velice „nesvatá“ instituce – jako vzteklý vlastník absolutní pravdy. Její jazyk byl po staletí jazykem proklínání. Je nadějné, že církví pověření teologové zrušili staleté prokletí, kterým Luther počastoval papeže a papež Luthera. Je smutné, že se to rodilo tak pomalu a obtížně a že se to zrodilo teprve nedávno. Vyznání víry, která formulovali naše předkové, byla často zakončena kletbou. Kréda končila formulkou anathema: „Ať je proklet každý, kdo věří jinak.“
Kde jsou tví svatí, Kriste? Není divu, že nikoli církev dnes soudí svět, ale svět soudí církev. V Evropě neexistuje pro křesťanství jiná cesta vpřed, než je cesta pokání za všechno to absolutní vlastnění pravdy, za mentalitu proklínání, jíž jsme tak dlouho zrazovali Kristovu pravdu milosti. Pouze v pokání můžeme najít onu úzkou stezku, na které dokážeme zůstat věrní starým pravdám evangelia a přitom být v kritickém myšlení otevřeni novému poznání – pravdám, které z tajemství světa vynáší na světlo nová zkušenost, nové poznání, nový výzkum a vědecké objevy.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Přesvědčila jsem se, že člověk víc udělá na sobě a na jiných, když se mu zdá, že planí a zdánlivě mrhá v čase. Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Ted už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen hovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.

(Růžena Vacková /1901–1982/, Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952–1967)

Snad bychom si představovali, že začneme-li duchovní život a vydáme-li se na cestu modlitby, Bůh nám velmi záhy pomůže k dostatečné nápravě života. Argumentujeme, že modlitba musí být čímsi, co nás účinně proměňuje, avšak motivací takových úvah může být především nárok co nejdříve již hrdě Pána přijímat v „parádním pokoji“ svého dobrého svědomí, vždyť tak by nám to vyhovovalo. Až se zbavím té a té špatné vlastnosti, té a té závislosti apod., pak budu moci prožívat intimitu s Bohem. Ze svědectví sv. Terezie – a možná i z vlastní zkušenosti – však poznáváme, že Boží plány jsou prostě jiné. Bůh zřejmě trvá na tom (a má dost času!), abychom se nejprve naučili přijímat jeho lásku navzdory své naprosté nehodnosti. Abychom se sami na sobě naučili neklást jeho lásce podmínky. Jen tak se uchráníme jemné duchovní pýchy a morální tvrdosti k druhým, jen tak budeme schopni milovat druhé bez kladení podmínek. Před morálními pokroky nás Bůh vždy nejprve učí v pokojné pokoře akceptovat, že jsme milováni i přes svou „nenapravitelnou“ hříšnost, chce, abychom přijali možnost a pozvání být takto a právě za těchto okolností důvěrně a hluboce spřáteleni s Bohem.

(David Peroutka OCD, Vztah lásky s Bohem a „šťastná vina“)

Pane Ježíši, vystav si v mém srdci z plamenů věž,
nebo bude ti v něm zima a zase mi uprchneš.

Kolem věže ovocnou a bohatou štěp zahradu:
neb víš už, jaký jsem, že zase nechal bych tě o hladu.

Vinici krvavou a zlatou, žebrám, založ sobě také:
píti nedám ti, to víš, sám v žízni schnu, a v jaké!

Snad přece Chudoba tvá se na mou bídu naučí.
A bude-li ti smutno, nevěstku duši mou vezmi v náručí

a tanči s ní, Synu Davidův, ať se posléze opojí!
A probrati se nedej jí až v Smrti pokoji.

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, Modlitba po Přijímání I ze sbírky Žízně)

Trpělivost, stejně jako stálost, souvisí s vírou v Boží prozřetelnost. Dokážeme-li v srdci přijmout, že nepříjemný moment s sebou nese i Boží starostlivost, budeme méně naštvaní a sklíčení, snáze se vyhneme vnitřní vzpouře. Místo abychom ze všeho negativního, co zakoušíme, vinili své okolí, je třeba rozvíjet pevnou víru v Prozřetelnost, učit se vnímat Boží působení v každodenním životě. Budeme-li k němu slepí, zatvrdíme se v odmítavém postoji vůči konkrétním okolnostem, v nichž se nacházíme: neuvidíme v nich žádnou hodnotu. A místo, abychom skrze těžkosti rostli, budeme mít tendenci od nich utíkat. Je to velká milost, když dokážeme vnímat, že Bůh je přítomen i v této dané situaci a my jsme povoláni ho nacházet tady a teď.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní a nedůslední, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 217; 2015; vnitřní citace Benedikt XVI., Homilie k slavnostnímu uvedení do petrovské služby; 2005)

Vezmeme-li vážně úkol být církví sloužící, musíme mít na paměti jedno velké úskalí: křesťané, kteří chtěli opravdu a upřímně „sloužit Bohu a bližnímu“, se často neubránili pokušení bezděčné blahosklonnosti, ano, podivné a nekřesťanské nadřazenosti, se kterou se „skláněli“ k trpícím a potřebným bližním. Právě zde totiž narážíme na velké nebezpečí biblických výpovědí o Božím sestupu a o sklánění se na dno lidské bídy. Křesťan, který chápe své poslání jako „sestup a sklánění se k druhým lidem“, se ocitá ve velmi nebezpečné situaci: samospravedlivá pýcha totiž číhá za nejbližším rohem. Jak často se křesťané v minulosti chovali, jako by „vnášeli Boha do situace“, jako by byli „agenty Dobra“, jako by si zasloužili zlatou medaili za svou blahosklonnou službu.
Máme-li se vyvarovat tohoto nenápadného, ale zhoubného pokušení, musíme velmi pozorně číst Ježíšova slova v podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31–46): Ježíš jako by celé schéma sklánějící se křesťanské dobročinnosti obrátil vzhůru nohama: ne že my přinášíme chudým a potřebným Krista, to chudí a potřební ho přinášejí nám! Ano, jak vyplývá z řady výpovědí Nového zákona, Kristus se natolik solidarizuje s trpícími tohoto světa, že chtějí-li se křesťané setkat se svým Pánem, potřebují ty, kterým jsou posláni sloužit, aby se s Ním mohli setkat v nich.

(Pavel Hošek /*1973/, Odvaha být církví dnes: sloužící a chudou)

Na konci liturgických Vánoc Otec své rodičovství potvrzuje na dospělém muži, u Jordánu už vyvedeném z prostředí rodiny. Součástí rodičovského úkolu je vést dítě k užívání svobody, a tedy propustit je. A být tak obohacen i ve svém rodičovství dalšími cestami i vztahy dítěte. Doslova dát dítě k dispozici druhým lidem, světu. V události Ježíšova křtu příznačně tuto úlohu rodiče propouštějícího své dítě plní Bůh Otec. Vyhlásí Ježíše za svého Syna na počátku aktivity, která ve shodě s Ježíšovou vůlí a láskou povede k vydání se lidem. Otec nebude tím, kdo tomu, opuštěn, bude přihlížet. Dokonalostí lásky, která jej zcela sjednocuje se Synem, projde tou cestou s ním, takže na konci budeme moci plným právem říci, že umírá a trpí Bůh. I to nám Bůh daruje jako rozměr rodičovství: láska, která vede ke svobodě, sice často opouští a pouští, ale trvá-li, nic neztrácí.
Scéna Ježíšova křtu je pochopitelná jen v logice lásky. Lásce jde o to účastnit se na životě milovaného, dát mu svobodu, a přesto jej v nitru neopustit, sdílet život s těmi, které si milovaný zamiluje, rozšířit rodičovstvím své srdce, ne je zúžit jen na ty „vlastní“…

(Petr Beneš CSsR /*1965/, O Bohu jako dítěti a Božím království darovaném ve křtu; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)