KARMEL

Kdo by chtěl být opravdovým řeholníkem … musí pochopit, že všichni, kdo jsou v klášteře, jsou jen pracovníci, které tam dosadil Bůh pouze proto, aby ho opracovávali a ohlazovali v umrtvování, a že jedni ho budou opracovávat slovem a říkat mu, co by nechtěl slyšet; jiní skutkem a dělat proti němu, co by nechtěl snášet; jiní povahou, přičemž mu budou nepříjemní a protivní sami o sobě i svým způsobem jednání; jiní myšlenkami, přičemž bude u nich cítit nebo si o nich myslet, že si ho neváží ani ho nemají rádi …

(Jan od Kříže, Čtyři rady řeholníkovi, 3)

Jelikož bloudíte v oněch temnotách a prázdnotách duchovní chudoby, myslíte si, že vás všichni a všechno nechávají na holičkách; není to však nic divného, neboť se vám při tom zdá, že vás nechává na holičkách i Bůh. Avšak nenechává vás na holičkách nic (…), to je bezdůvodná obava. Kdo nechce nic jiného než Boha, nechodí v temnotách, i kdyby sám sebe viděl velice temného a ubohého… (…) Nedělejte si starosti a radujte se. Kdo jste, abyste měla o sebe starost? Pěkně byste dopadla!

(Jan od Kříže, dopis paní Juaně de Pedraza, 12. října 1589)

Ježto čas nadcházel právě,
čas Synova narození,
jak ze svatebního lože
vstává se svou chotí ženich,
který v náruči ji chová
a bere ji do objetí,
ten, jejž přemilená matka
vkládá do chudičkých jeslí
k volovi a oslíkovi,
kteří byli v chlévě tehdy;
andělé mu vyhrávali,
lidé zpívali mu zpěvy,
a tak slavili ten sňatek
mezi dvěma uzavřený,
ale Bůh v jesličkách plakal,
vzlykal, nebyl k utišení,
v slzách, jež choť přinášela
k této svatbě jako šperky,
a matka v údivu žasla,
že takové proměnění,
totiž pláč člověka v Bohu
a v člověku potěšení,
jedno je i v druhém, ač to
běžné nebylo a není.

(sv. Jan od Kříže, závěrečná část Romance na evangelium In principio erat verbum, Vánoce 1577; překlad Miloslav Uličný)

Pro naději pevné víry,
která s nebe sestoupí,
i únava z těžkých zkoušek
zdá se náhle lehčí být.

Přesto neustálá touha
co nejvíc se přiblížit
ženichovi, v němž je radost,
žalem provází ten cit.

Předkládáme zde jeden z nejpůsobivějších textů ze spisku "Výroky o světle a lásce" od sv. Jana od Kříže. Nabízí vhled do autorovy osobní spirituality charakterizované odvážnou intimitou vztahu k Bohu, autentickou pokorou, vědomím Božího obdarování, ale i lidské velikosti a důstojnosti.

Jan od Kříže (1542-1591)

Jako milující matka své křehké dítě krmí lahodným mlékem
a pokrmem lehkým a sladkým
a ve svém náručí je chová a hýčká...

Péče o správné klima na cestě

Otče Jene, požádal jsem Vás, aby se náš rozhovor uskutečnil v Duruelo, kde byla zahájena reforma mužské větve Karmelu. Spolu se dvěma dalšími bratry jste tu vedli intenzivní život v modlitbě a umrtvování. Ve vašem okolí jste konali i apoštolskou práci. Tak nějak se utvářelo duchovni klima reformy. A proto právě na tomto místě bych si chtěl s Vámi povídat o klimatu ducha, které musí člověka obklopovat na jeho cestě k Bohu. A začnu otázkou: Co je to vůbec duchovní klima? (1)

Jan od Kříže (1542-1591)

...neboť i bez světla dá mi
žíti nebes vidinami...

Slovem Božím je
Panna obtěžkána.
Cestou putuje,
bude přivítána?

(sv. Jan od Kříže)

Láskyplná pozornost vůči Bohu

Ve svých spisech – od Výstupu na horu Karmel až po lístky s poznámkami, které nám po něm zůstaly, a náčrtek „Hůrky dokonalosti" – Jan od Kříže konkrétními radami a pokyny popisoval a vysvětloval, co má člověk na své duchovní cestě aktivně dělat i pasivně přijímat. Na jednu činnost ale zvlášť poukazoval znovu a znovu, a sice na advertencia amorosa, tedy na láskyplnou pozornost vůči Bohu (1).