KARMEL

Já dobře pramen znám,
jenž ven si cestu razí,
vstříc tryská temnotám,
vše kolem osvěží
a jasem je on sám,
z něj všechno světlo vzchází,
třebaže noci náleží.

O bystřině té vím,
že přebrodit se nedá,
že proudem vydatným
i peklo zalije,
zem, nebe pijí z ní,
však dna se nedohledám,
třebaže vprostřed noci je.

Zde tvory svolává
a vodami je sytí,
sám sebe vydává,
mou žízeň konejší,
jej v Chlebě poznávám –
zdroj života se třpytí
v útrobách noci vezdejší.

(parafráze Janovy básně Pramen)

Ó, lásky živý plameni,
jenž v hloubi duše mojí
jsi příčinou mých trápení,
jsi bodcem, jenž má zranění
i rozrývá i hojí.

Mou trýzeň jemně zvětšuješ,
mě vznítil dotyk smělý.
Ach, skonči to už, jestli chceš,
vždyť čekám, kdy jen protrhneš
ten závoj, co nás dělí.

Ó, žehu slastný k závrati,
ó, ráno darovaná,
ó, ruko, která obrátí
smrt v život, dluhy zaplatí,
noc činí sladší rána.

Jak láskyplně přebýváš,
jak procitáš v mém lůně!
Svým dechem něžně zahříváš
mou slabost, jíž svou slávu dáš.
Má láska po tvé stůně…

(volný překlad Janovy básně Živý plamen lásky)

Ježíš ať je ve vaší duši. Velice vám děkuji za to, že jste mi napsala, a zavazuje mě to mnohem více, než jsem dosud byl. Z toho, že věci nedopadly, jak jste si přála, se musíte spíše těšit a velice děkovat Bohu, neboť když to Božská Velebnost tak zařídila, je to pro nás všechny to nejvhodnější; zbývá jenom přizpůsobit tomu vůli, aby se nám to, co je správné, jako takové i jevilo.

(Jan od Kříže, dopis matce Anně od Ježíše, 6. července 1591)

Ježíš ať je ve vaší duši, má dcero v Kristu. (…) Jelikož se nesmírná Boží dobrodiní nevejdou ani nezapadnou jinam než do srdce prázdného a osamělého, chce vás Pán, protože vás má rád, opravdu osamělou, aby vám pouze on dělal společnost. A bude zapotřebí, aby se Vaše Důstojnost snažila spokojovat se pouze s ní, abyste v ní našla veškeré uspokojení; neboť i kdyby byla duše v nebi, nepřizpůsobí-li svou vůli tomu, aby to chtěla, nebude spokojena; a tak se nám děje s Bohem, třebaže Bůh je s námi vždycky, i když máme srdce zaujaté něčím jiným, a nikoliv osamocené.

(Jan od Kříže, dopis matce Eleonoře od sv. Gabriela, 8. července 1589)

V tyto dny zaměstnávejte své nitro touhou po příchodu Ducha svatého a o Velikonocích i po nich jeho neustálou přítomností; a tak pečlivě dbejte a tak si toho važte, aby vás nezajímalo nic jiného, a ničeho si nevšímejte, ať už by to bylo trápení nebo jiné dotěrné vzpomínky; a všechny tyhle dny prožívejte s láskou k Duchu svatému a s tím, čím je člověk povinován pokoji a klidu duše, v níž se jemu líbí přebývat.

(Jan od Kříže, korespondence, nedatovaný dopis jedné karmelitce)

Kdo by chtěl být opravdovým řeholníkem … musí pochopit, že všichni, kdo jsou v klášteře, jsou jen pracovníci, které tam dosadil Bůh pouze proto, aby ho opracovávali a ohlazovali v umrtvování, a že jedni ho budou opracovávat slovem a říkat mu, co by nechtěl slyšet; jiní skutkem a dělat proti němu, co by nechtěl snášet; jiní povahou, přičemž mu budou nepříjemní a protivní sami o sobě i svým způsobem jednání; jiní myšlenkami, přičemž bude u nich cítit nebo si o nich myslet, že si ho neváží ani ho nemají rádi …

(Jan od Kříže, Čtyři rady řeholníkovi, 3)

Jelikož bloudíte v oněch temnotách a prázdnotách duchovní chudoby, myslíte si, že vás všichni a všechno nechávají na holičkách; není to však nic divného, neboť se vám při tom zdá, že vás nechává na holičkách i Bůh. Avšak nenechává vás na holičkách nic (…), to je bezdůvodná obava. Kdo nechce nic jiného než Boha, nechodí v temnotách, i kdyby sám sebe viděl velice temného a ubohého… (…) Nedělejte si starosti a radujte se. Kdo jste, abyste měla o sebe starost? Pěkně byste dopadla!

(Jan od Kříže, dopis paní Juaně de Pedraza, 12. října 1589)

Ježto čas nadcházel právě,
čas Synova narození,
jak ze svatebního lože
vstává se svou chotí ženich,
který v náruči ji chová
a bere ji do objetí,
ten, jejž přemilená matka
vkládá do chudičkých jeslí
k volovi a oslíkovi,
kteří byli v chlévě tehdy;
andělé mu vyhrávali,
lidé zpívali mu zpěvy,
a tak slavili ten sňatek
mezi dvěma uzavřený,
ale Bůh v jesličkách plakal,
vzlykal, nebyl k utišení,
v slzách, jež choť přinášela
k této svatbě jako šperky,
a matka v údivu žasla,
že takové proměnění,
totiž pláč člověka v Bohu
a v člověku potěšení,
jedno je i v druhém, ač to
běžné nebylo a není.

(sv. Jan od Kříže, závěrečná část Romance na evangelium In principio erat verbum, Vánoce 1577; překlad Miloslav Uličný)

Pro naději pevné víry,
která s nebe sestoupí,
i únava z těžkých zkoušek
zdá se náhle lehčí být.

Přesto neustálá touha
co nejvíc se přiblížit
ženichovi, v němž je radost,
žalem provází ten cit.

Předkládáme zde jeden z nejpůsobivějších textů ze spisku „Výroky o světle a lásce“ od sv. Jana od Kříže. Nabízí vhled do autorovy osobní spirituality charakterizované odvážnou intimitou vztahu k Bohu, autentickou pokorou, vědomím Božího obdarování, ale i lidské velikosti a důstojnosti.