Vznik:
Již od 13. století se ke karmelitánům různým způsobem připojovali i neřeholníci:
- conversi (skládali tři sliby),
- oblati (skládali aspoň jeden ze slibů),
- členové bratrstev.
Všichni nosili na znamení přináležitosti ke Karmelu bílý plášť, a byli proto nazýváni „mantellati“.
Šlo-li o ženy, žily v soukromí, spojily-li se ve společenství, nebyl to ještě klášter v plném smyslu slova; karmelské sestry jako společenství řeholnic schválila autorita církve poprvé v polovině 15. století.
II. vatikánský koncil
Vývoj po II. vatikánském koncilu přinesl velikou proměnu:
- v řadě zemí se terciáři rozhodli pro změnu názvu společenství, např. „Karmelitánské společenství“, „Karmel ve světě“ (ne už „třetí řád“), to má vyjádřit, že nejde o napodobování klášterního života uprostřed prostředí světa,
- tato společenství připouštějí, že jednotlivé členy nemusí spojovat nějaký nápadně jednotný životní styl, protože žijí své povolání v různém postavení a okolnostech,
- většinou nekonají společný apoštolát, ten není cílem společenství,
- společným a charakteristickým prvkem všech členů je orientace na spiritualitu Karmelu, projevující se pak v jejich základních postojích k Bohu, lidem, stvoření,
- také společenství je přitom důležité: pomáhá k ryzosti v hledání, chrání před přílišným subjektivismem, učí úctě, toleranci, dialogu …
- měsíčně se členové těchto společenství scházejí k modlitbě, sdílení, poznávání karmelské spirituality, ale za své nejvlastnější „společenství“ považují ty, mezi nimiž žijí: svou rodinu, spolupracovníky, přátele, spolufarníky,
- „duchovní povinnosti“ (nějaké konkrétní modlitby a zbožné skutky) nejsou předepsány – každý má volit z pokladu tradice církve to (a v takovém rozsahu), co jemu osobně pomáhá žít víru jako hluboké přátelství s Bohem,
- členem může být laik nebo diecézní kněz; potřebná je lidská zralost, psychické zdraví a vyhlídka, že se dotyčný bude moci účastnit života společenství,
- přijetí předchází několikaletá doba přípravy, po níž lze složit nejprve časný a pak věčný příslib.