Naše víra nespočívá tolik v překonávání slabostí, ale spíše v tom, že i uprostřed utrpení lneme k vůli Toho, který trpí z lásky k nám. Musíme se zbavit toho zlozvyku, že kontemplujeme své temné stránky místo proměňujícího světla Syna, který dokáže proměnit náš prach v ryzí zlato. Až příliš často se zastavujeme a pitváme se v sobě, místo abychom se ponořili do očistné pece Nejsvětějšího Srdce, které se nám otevírá jediným projevem důvěry v jeho lásku. Až příliš snadno věříme ve svou ubohost, a ne dost v Boží milosrdnou lásku. Musíme se naučit využívat své nepatrnosti i svých selhání, svých neschopností, ba dokonce i svých hříchů, a proměnit je v důvody k důvěře. Jakmile se naučíme přetavit takové věci v odvážné sebeobětování, pak se nám stane nemožné možným – podobně jako tomu bylo u kajícího lotra, u svatých Petra a Pavla i u všech chudých, slabých a hříšných v dějinách.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)