KARMEL

Fragment textu řeholeTEXTY Z TRADICE

V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice - minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tématických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.

kriz kapleSvatý kříži, proměň nás všechny v sebe. Ať se kořeny promění v nohy, větve v paže a vršek v hlavu. Abychom všichni byli křížem, přibij naše nohy, aby v tobě stály pevně, svaž ruce, aby nedělaly nic jiného, než co děláš ty, otevři nám bok a zraň hruď, aby ses dotkl našeho srdce svou láskou. Učiň, abychom po tobě žíznili tak, jako na tobě žíznil Kristus po nás.

(Josef z Leonessy, OFMCap. /1556-1612/)

Pane Ježíši Kriste
ve svátosti kněžství
jsme Ti řekli radikální ano.
Z hloubi duše a na celý život.

Ano Mariino.

Vložil jsi je svým Duchem
do našich srdcí Ty sám.

Je v nás hluboce zakořeněno
a udržuje kněžský život v bdělosti.

Je tak často v nebezpečí!

Ale Ty nám – to naše ano –
vkládáš do srdce vždy znovu jako

DAR.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Neplánovaných deset besed)

Na prahu toho velikého týdne dovolte, aby Vás Ježíš objal, když ho budete přijímat v jeho eucharistii, i když Vás tím, že si Vás přivine k srdci, přitiskne ke svému kříži. A kéž Vás požehnaná Panna Maria Bolestná zahalí svým světelným pláštěm!

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Nezoufejme, my jsme totiž rozhodně jedni z těch, které přišel Ježíš spasit, protože hyneme neustále... Mějme naději, protože ať jsou naše pochybení jakákoli, Ježíš nás chce zachránit. Čím větší jsme hříšníci, čím blíže jsme smrti, čím hlouběji si zoufáme ve svém těle a ve své duši, tím více nás, dalo by se říci, chce Ježíš zachránit, protože přišel zachránit to, co zahynulo…

(Charles de Foucauld /1858-1916/, En vue de Dieu seul)

Tuším, že stále narůstá ta samota, kterou Vás Bůh obklopuje, ne proto, že Vás nemiluje, ale naopak, aby Vás přiblížil samotě Ježíšově, jehož Bůh miloval nejvíc ze všech, a jenž přesto řekl: „Deus meus, Deus meus, ut quid…“

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Když přijímáme jako dobré vše, co chce Bůh, nepřijímejme to s tupou odevzdaností. Kristus byl a je jedním z nás, vyjma hříchu. Nebyl a není chladný a bez citu. Kristus nebyl stoikem, byl lidský. Chtěl, aby naše ubohé štěstí bylo také jeho štěstím. Pokládal za krásné, že byl milován matkou a přáteli. Chtěl zakusit lidské starosti, životní zkoušky, naděje i zklamání. Trpěl a nestyděl se za to, že trpí, nestyděl se ukázat své utrpení. Plakal a neskrýval, že pláče. Měl úzkost z utrpení a smrti. Všichni jeho přátelé mohli vidět, že trpěl a bál se. Není to naše ubohé trpící tělo, ale hlubina duše, která přijímá Boží vůli. V nejhlubším nitru, v nejtajnějším „já“, tam, kde sídlí naše víra, kde se naše láska upíná ke Kristu, tam přijímáme Boží vůli.

(P. Albert Peyriguere /1883-1959/, korespondence, dopis z 16. ledna 1954)

Je dobře, že jsme opuštění, že se ztrácejí všechny opory, s nimiž jsme počítali, zatímco v srdci hasne dokonce i světlo Boží: ale právě tehdy musíme mít tu velkou smířenou a odevzdanou víru, víru neohraničenou, která přijímá zimu, aniž ví, zda na zemi ještě někdy nadejde jaro, ale dobře ví, že v každém případě nadejde jaro v nebi.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Má milá sestřičko,
(…) pohleďte, v roce 1918 jsme v rodině uskutečnili intronizaci Nejsvětějšího Srdce Páně. Po smrti císaře před rokem jsme s dětmi prosili Nejsvětější Srdce Ježíšovo, aby bylo ještě více, je-li to možné, hlavou rodiny! Vy znáte cesty, po kterých nás naše „Hlava rodiny“ vedla! Dobrá! Víte, co mi řekl císař několik týdnů před svou smrtí, když mluvil o rčení o „dlouhém a šťastném“ panování? „Dlouhé nebylo, ale šťastné, to ano!“

Číst dál...

Postními exerciciemi se neznepokojujte. To nejhlavnější je samozřejmě mše svatá a Ježíš, který nás zahrnuje do své požehnané modlitby a který pročišťuje veškerou ubohost našich srdcí. Proste ho úpěnlivě o to, aby jeho krev skanula jako déšť na všech pět světadílů. A tehdy srdce nabude velikosti přiměřené velikosti církve, velikosti světa.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

V okamžiku sovětské invaze 17. září 1939 tvořily ukrajinskou řeckokatolickou církev lvovská arcieparchie a pomocné eparchie Stanyslaviv (dnešní Ivano-Frankivsk) a Přemyšl. Velmi živá církev čítala zhruba 2100 farností, přes 2000 kněží, tři semináře, teologickou akademii a na 150 klášterů s více než 1100 řeholníky. Postoj sovětského režimu vůči řeckokatolické církvi byl velmi tvrdý. Katolická církev se zkrátka nehodila do všeruské národní vize – tvořily ji totiž národnostní menšiny a byla spojena s Římem.

Číst dál...

Když jsem vyšla na zahradu, vidím, jak všechno dýchá radostí jara. Stromy oblečené do květů vydávají opojnou vůni; všechno se chvěje radostí a rozezpívaní a švitořící ptáčci velebí Boha a říkají mi: Těš se a raduj, sestro Faustyno, ale v duši mám temnotu a utrpení. Má duše je tak velmi citlivá na šelest milosti, umí rozmlouvat se vším, co je stvořeno a co mě obklopuje, a vím, proč Bůh tak zkrášlil zemi… Ale mé srdce se nemůže rozveselit, neboť Milovaný se mi ukryl, a neodpočinu si, dokud Tě nenajdu… Neumím žít bez Boha, ale cítím, že také Bůh nemůže doznat štěstí beze mě, ač sám sobě absolutně stačí…

(Faustyna Kowalská /1905-1938/, Deníček, III. sešit, 1120)

Kalendář

červenec 2022
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Přihlášení