Doporučujeme
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Takzvaná Tereziina „definice modlitby“
Pro svatou Terezii je vnitřní modlitba: setkání s Bohem jako s přítelem, jak to napsala v asi nejčastěji citovaném odstavci Knihy života (8,5):
Vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než přátelský kontakt, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.
Miriam – Malá Arabka
26. Píseň o poušti a rose. – Vidíc sama sebe jako neplodnou zemi volala jsem úpěnlivě k Pánu a řekla jsem mu:
Pane, má země je vyprahlá a spálená:
sešli jí svou vláhu.Mé tělo je v rozkladu,
moje nohy mne už víc neunesou,
mé ruce se už nemohou hýbat.Moje nervy ochrnuly,
mé kosti vyschly,
morek mých kostí zatuchl.Vlasy na mé hlavě ztvrdly,
všechny jsou zježené a bodají jako jehly.Mé uši se zavřely
tak tvrdě, že nemohu slyšet.Z mých očí odchází oheň
a ony už nezří světlo.Můj nos je ucpaný,
jazyk se mi přilepil k patru
a nedokáži už pronést slovo,
abych úpěnlivě volala k Tobě.Moje zuby jsou tak stisknuté,
že přes ně nemůže proudit vzduch
a umírám.Moje rty jsou natolik rozpraskané žárem,
že už jimi nemohu hýbat,
abych Tě volala na pomoc.
Pane, sešli na tuto vyprahlou zemi svou vláhu
a ona znovu ožije.
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Vánoce jsou pro nás nejen svátky, přinášející odpočinek a hezké chvíle mezi námi, ale pro nás křesťany slavení Vánoc pramení z naší víry, že narozený Ježíš je záchranou pro svět. A svátky také zpětně naši víru ovlivňují: oživují ji a prohlubují. Vánoční liturgie, texty Písma svatého, ale i koledy a různé vánoční zvyky jsou nám příležitostí vracet se k počátku vší té jásavé radosti, všeho toho velikého úsilí. Vyhledal jsem si o letošních Vánocích jeden text z kázání svatého Bernarda († 1153), který tu radost, pramenící z víry v Narozeného, úžasně vyslovuje:1
(Zpracoval P. Gorazd, O.Carm.)
Kdo jste se seznámili se životem a službou P. Metoděje Minaříka (1912–2003), mohli jste postřehnout, že kromě péče o karmelitánská povolání mezi muži se P. Metoděj v 70. a 80. letech minulého století snažil vyjít vstříc také ženám, které by se rády staly sestrami karmelitkami a za normálních poměrů by vstoupily do kláštera. Jenže svobodný život řeholních společenství u nás tehdy nebyl možný. Otec Metoděj nejen udržoval kontakt se sestrami bosými karmelitkami, které byly z Prahy vysídleny do Jiřetína pod Jedlovou v severočeském pohraničí, ale napomáhal i tomu, aby se ženský Karmel vytvořil také při původní větvi řádu.