Doporučujeme
Enzo Bianchi
(Meditace k evangelnímu úryvku
pro 20. neděli v mezidobí cyklu B: Jan 6,51–58.)
Po vyprávění o znamení, které Ježíš učinil (srov. Jan 6,11–13), a porozumění této události jako zjevení Ježíše, „chleba věčného života“, skrze nějž Otec přitahuje lidi (srov. Jan 6,26–51), dnes čteme několik Ježíšových slov, která osvětlují gesto, jež zanechal apoštolům později, na konci své pozemské existence – tedy eucharistii. Jan ji totiž nepředstavuje jako „ustanovenou“ Ježíšem při poslední večeři (srov. Mk 14,22–25), ale jako zvěst z úst samotného Ježíše.
-mb-
Už bezmála dvacet pět let chodím pravidelně do malého kadeřnictví v okrajové části městského sídliště. Vždy se tam těším. Kromě toho, že „prokouknu“, je to pro mě také chvilka odpočinku a navíc ta „moje“ kadeřnice je mírná, hodná a obětavá paní. Taková biblická Tabita (jak jsem si ji sama pro sebe nazvala). Nejednou se mimochodem zmínila, kam všude za svými zákaznicemi chodí, aby jim posloužila, když už například ve stáří nebo pro nemoc je pro ně těžké vážit někam cestu. Při své práci toho musí často hodně vyslechnout, což bývá úmorné, ale mnohým se jistě uleví, když se s dobrým člověkem podělí o svoje trampoty.
Mariam – Malá Arabka1
6. Obdivuhodný Ježíš. – Och! Jak obdivuhodný je Ježíš! Můj Bože, tobě se klaním. Ty jediný jsi veliký; klaním se tvé velikosti, tvé moci. Ty jediný jsi hodný obdivu ... Ty jsi obdivuhodný. Kdo je ti podobný? Není jiného Boha, tobě podobného, ani na nebi, ani na zemi. Jak jsem šťastná, že mne Bůh stvořil, abych ho mohla volat: můj Bože! Kdybys mne stvořil bez rozumu, nemohla bych říkat: můj Bože. Děkuji, že jsi mi dal inteligenci: já ti ji obětuji. Jak jsem šťastná, že mám Otce, který naplňuje nebe i zemi! Že všude se vzdávají chvály mému Bohu! Že hory skáčou radostí, že země jásá!...
7. Ježíšova sladkost. – Je sladké naslouchat, když se mluví o Ježíšovi, ale sladší je naslouchat Ježíši samotnému. Je sladké myslet na Ježíše, ale sladší je ho vlastnit... Je sladké naslouchat Ježíši, ale sladší je činit jeho vůli...
P. Norbert Žuška, O.Carm.
Podoba karmelitánského charismatu
Nejlepší cestou, jak si přiblížit podobu karmelitánského charismatu v celé jeho šíři a bohatství, je podívat se do našich řádových dějin a objevovat, co všechno v duchovní zahradě Karmelu během těch více než osmi staletí existence řádu vyrostlo. V této souvislosti rád cituji P. Redempta Valabka, O.Carm.,1 z přednášky, která zazněla v Praze 2. května 1997 u příležitosti oslav 650. výročí příchodu karmelitánů do českých zemí: „Charisma Karmelu je skutečností, jež má tolik projevů, kolik je členů Karmelu. (...) Existuje široká škála životních forem, do nichž se karmelitánské principy vtělují: od klauzurovaných kontemplativních mnišek po laiky přidružené ke Karmelu, včetně terciářů, kteří dnes vykazují překvapivý rozkvět; od bratří (tzv. prvního řádu) až po sestry činných kongregací, které přijaly dar vnášet Kristovu milosrdnou lásku do všech lidských potřeb.“2
P. Saverio Cannistrà, OCD
Překročit hranici
Myslím, že kdybychom měli říci, co je to misie,1 a to tak, abychom vyjádřili nejen její teologickou dimenzi, ale také její existenciální dopad, řekli bychom, že o misii jde vždy, když stojíme před nějakou výzvou „překročit hranici“. Podvědomě spojujeme misii se zkušeností cesty a dobrodružství. Ve skutečnosti je ale misie charakterizována přechodem z území, které nám patří, na území, které je nám cizí a o něž usilujeme. V tomto smyslu existují – a je třeba překonávat – hranice nejen zeměpisné, ale i společensko-ekonomické, kulturní, etnické a – stále častěji – generační. Z překonávání hranic máme strach. Tento čin vyžaduje odvahu zdolat odpor okolí, vnitřní sílu k tomu, abychom se vzdali toho, co je nám zajištěním a ochranou, a především vyžaduje touhu dosáhnout k druhému člověku, učinit ze sebe bližního.2