Dnes si bosý Karmel připomíná památku bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše OCD /Henri Grialou, 1894-1967/ - a sice ve výroční den, kdy přijal kněžské svěcení a zároveň znamení, že jeho touha po vstupu na Karmel vychází od Pána (4. února 1922).
Henri vnímal již od dětství své povolání ke kněžství. V sedmnácti letech vstoupil do semináře v Rodez, kde ho nadchla autobiografie Terezie z Lisieux. Pořídil si vlastní výtisk a četl „Dějiny duše“ stále znovu. Po dvou letech studium přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády. Mladičký důstojník strávil pět let na frontě a účastnil se nejkrvavějších bitev 1. světové války (l’Argonne, Verdun). Byla to právě (dosud neblahořečená) Terezie, jíž svěřoval v zákopech do ochrany sebe i své vojáky. Za své nasazení obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání - Řád čestné legie – a roku 1919 se šťastně vrátil do semináře a pokračoval v přípravě ke kněžství; při vstupu na Karmel (1922) potom přijal stejný řeholní přídomek jako jeho důvěrná ochránkyně Terezka („od Dítěte Ježíše“).
Válka je bezpochyby tvrdá, děsivá, barbarská; nese s sebou veliké útrapy. (...) Večer po bitvě však člověk znovu shledává, že je stále člověkem, a především křesťanem - a tehdy, když slyší sténání raněných ubožáků nebo chroptění umírajících, trpí nejvíce.
Jsme stále zasypáváni kulkami. Tuhle tak strašně prudce hvízdaly kolem nás, že v tu chvíli jeden neví, jak se vyhnout. (…) Sestra Terezie je odstrkuje a chytá.
(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894-1967/, dva úryvky z korespondence, 1914)
„Pochopila jsem víc než kdy jindy, jak Ježíš touží být milován“ (sv. Terezie od Dítěte Ježíše) … Jak Ježíš touží být milován! Ano, tak to Terezie píše. Tento mluvnický tvar však v sobě nese překvapení. Být milován pro Ježíše znamená, že mu dovolujeme, aby nás aktivně miloval. A pro nás být milován znamená, že se jím necháme milovat. Ježíš je milován tehdy, když nás může plně milovat. Ježíše milujeme, když se necháme milovat v plnosti.
(P. Conrad de Meester OCD /*1936/, Malá cesta Terezie z Lisieux)
Zdá se mi, že mi Ježíš může prokázat milost, abych ho už neurážela, nebo abych se dopouštěla chyb, které ho neurážejí, ale jenom mě pokořují a posilují mou lásku.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 114, sestře Anežce od Ježíše, 3. září 1890)
Ach, Celino, jak je snadné líbit se Ježíši, uchvátit jeho srdce. Stačí jen milovat ho a neohlížet se na sebe, nezpytovat příliš své chyby… Tvá Terezie není v této chvíli na výšinách, ale Ježíš ji učí těžit ze všeho dobrého i špatného, co v sobě najde.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 142, Celině, 6. července 1893)
Když se já za vás modlím, neříkám Otče náš ani Zdrávas Maria, říkám prostě s elánem srdce: „Ó, můj Bože, naplňuj moji Matinku vším dobrým, miluj ji ještě více, můžeš-li!“
(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 18. dubna 1897)
Máme-li co dělat s nějakou nepříjemnou duší, neodmítejme ji, nikdy ji neopouštějme. Mějme vždycky „meč ducha“ v ústech, abychom ji vzpamatovaly z jejích omylů: nenechávejme věcem volný průběh, abychom uchránili svůj klid; bojujme stále, dokonce i když není naděje, že bitvu vyhrajeme. Co záleží na úspěchu? Bůh od nás žádá, abychom se nezastavovali před námahami boje, abychom neztráceli odvahu a neříkali: „Čím dál tím hůř! Nedá se s ní už nic dělat, nechám toho.“ Ó, to je zbabělost; je třeba plnit svou povinnost až do konce.
(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 6. dubna 1897)
Také na mne přicházejí slabosti, ale já se z toho raduji. Ani já nejsem vždycky nad pozemskými nicotnostmi; tak například mě vyvede z míry hloupost, kterou řeknu nebo udělám. Ale vzpamatuji se a řeknu si: Jaká bída! Jsem tedy ještě na tom pořád stejně jako dříve! Řeknu si to však s velkou mírností a beze smutku. Je to tak dobré cítit se malý a slabý!
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, Poslední rozhovory, 5. července 1897)
Celino, bojím se, že jsem neřekla, co je třeba, snad si budeš myslet, že vždycky dělám to, co říkám, ach ne! Nejsem vždycky věrná, ale nikdy nemalomyslním, odevzdávám se Ježíšovi do náruče.
(Terezie od Dítěte Ježíše, korespondence, dopis z 18. 7. 1893)
Je pravda, že žádný lidský život není bez chyby, jenom neposkvrněná Panna je naprosto čistá před Boží velebností. Jaká radost při pomyšlení, že tato Panna je naší Matkou! Když ona nás miluje a zná naši slabost, čeho bychom se báli?
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 226, otci Roullandovi, 9. května 1897)
Na zemi neshledávám nic, co by mě činilo šťastnou. Mé srdce je příliš veliké, nemůže je uspokojit nic z toho, co se na tomto světě nazývá štěstím. Mé myšlenky zalétají k Věčnosti, čas skončí! (…) Je skutečně pravda, že Pán si volí malé, aby zahanbil velké tohoto světa… Neopírám se o své vlastní síly, ale o sílu Toho, který na kříži přemohl mocnosti pekla.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 245, spolusestrám, červen 1897; jedná se o parafrázi myšlenek Théofana Vénarda /1829-1861/, misionáře-mučedníka ve fr. koloniích)
Jak ráda bych se byla stala knězem, abych mohla kázat o Matičce Boží. Nejprve bych byla vysvětlila, jak málo známe její život: Neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla Svatá Panna do chrámu obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky; zatímco ona tam možná šla docela prostě z poslušnosti k rodičům. (…)
Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, Poslední rozhovory, 21. srpna 1897)