Doporučujeme
Karmelitánská spiritualita Texty z tradice Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného životaJednoho dne se mě Terezie zeptala, jestli půjde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, když bude moc hodná. Odpověděla mi: „Ano, a když nebudu hodná, přijdu do pekla… Ale já vím, co udělám: uteču za tebou do nebe. Co by mohl dobrý Bůh udělat, až mě tam najde? Ty mě moc pevně stiskneš v náručí…!“ Četla jsem v jejích očích, že je pevně přesvědčena, že jí dobrý Bůh nemůže nic udělat, když je v matčině náručí.
(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis z 28. října 1876, Terezii byly necelé čtyři roky)
Milá sestřičko,
přečetla jsem si Vaše stránky planoucí láskou k Ježíšovi… (…) Mám Vám to říct? Tak tedy: jste posedlá Pánem Bohem, ale posedlá ve smyslu… absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí zlým. Chtěla bych být taky posedlá dobrým Ježíšem.
(Marie od Nejsvětějšího Srdce /1860–1940/, nejstarší sestra a zároveň křestní kmotra Terezky; úryvek z dopisu, v němž reaguje na rukopis B, září 1896)
Dnes si bosý Karmel připomíná památku bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše OCD /Henri Grialou, 1894–1967/ – a sice ve výroční den, kdy přijal kněžské svěcení a zároveň znamení, že jeho touha po vstupu na Karmel vychází od Pána (4. února 1922).
Henri vnímal již od dětství své povolání ke kněžství. V sedmnácti letech vstoupil do semináře v Rodez, kde ho nadchla autobiografie Terezie z Lisieux. Pořídil si vlastní výtisk a četl „Dějiny duše“ stále znovu. Po dvou letech studium přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády. Mladičký důstojník strávil pět let na frontě a účastnil se nejkrvavějších bitev 1. světové války (l’Argonne, Verdun). Byla to právě (dosud neblahořečená) Terezie, jíž svěřoval v zákopech do ochrany sebe i své vojáky. Za své nasazení obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie – a roku 1919 se šťastně vrátil do semináře a pokračoval v přípravě ke kněžství; při vstupu na Karmel (1922) potom přijal stejný řeholní přídomek jako jeho důvěrná ochránkyně Terezka („od Dítěte Ježíše“).
Válka je bezpochyby tvrdá, děsivá, barbarská; nese s sebou veliké útrapy. (...) Večer po bitvě však člověk znovu shledává, že je stále člověkem, a především křesťanem – a tehdy, když slyší sténání raněných ubožáků nebo chroptění umírajících, trpí nejvíce.
Jsme stále zasypáváni kulkami. Tuhle tak strašně prudce hvízdaly kolem nás, že v tu chvíli jeden neví, jak se vyhnout. (…) Sestra Terezie je odstrkuje a chytá.
(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, dva úryvky z korespondence, 1914)
„Pochopila jsem víc než kdy jindy, jak Ježíš touží být milován“ (sv. Terezie od Dítěte Ježíše) … Jak Ježíš touží být milován! Ano, tak to Terezie píše. Tento mluvnický tvar však v sobě nese překvapení. Být milován pro Ježíše znamená, že mu dovolujeme, aby nás aktivně miloval. A pro nás být milován znamená, že se jím necháme milovat. Ježíš je milován tehdy, když nás může plně milovat. Ježíše milujeme, když se necháme milovat v plnosti.
(P. Conrad de Meester OCD /*1936/, Malá cesta Terezie z Lisieux)
Dítě, ty mé jméno znáš
a tvůj hlas mi říká sladce:
když se cele odevzdáš,
přejmu kormidlo v tvé bárce.
Ty malou, dětskou rukou svou,
v níž divy skrýváš,
dětským hlasem a rukou svou
utišíš vlny s bouří zlou
a ničivou!...
Jestli se ti zdřímnout chce,
když bouře vztek vylévá si,
polož mi jen na srdce
hlavu se světlými vlasy...
Tvůj úsměv čarovnou je hrou,
kdykoli dřímáš!...
Než zavřeš oči únavou,
chci uspávat tě písní svou
konejšivou!
(Terezie z Lisieux; báseň Dítě, ty mé jméno znáš v překladu Anděly Janouškové)
| Opřena bez vší opory | S oporou i bez opory |
| v temnotách bez paprsku světla | bez světla v naprosté tmě |
| jdu Láskou stravována vpřed… | stravuji se úplně… |
| Před světem jsem už zamkla bránu, | Duše má je odpoutána |
| šťastně mu navždy sbohem dám!... | od všech věcí stvořených |
| Vyzvednuta nad sebe samu | i od vlastních tužeb svých |
| o Boží dlaň se opírám. | spoléhajíc jen na Pána, s nímž chce životem jít sama. |
| A hlásám, za co vděčím Bohu: | Proto spěchám ujistit |
| Když On se sklání nade mnou, | radosti pln, všechny tvory, |
| svou duši vidět, cítit mohu | že má duše může žít |
| bez vší opory opřenou!... | s oporou i bez opory!... |
| Ač beze světla těžko je mi | Třeba trpím temnotami |
| v žití, jež rychle míjí nám, | v životě svém smrtelném, |
| přece jenom na této zemi | není stav ten pro mě zlem, |
| nebeský život Lásky mám… | neboť i bez světla dá mi žíti nebes vidinami. |
| Na cestě, po níž musím jíti, | A tak v žití takovém, |
| o mnohých nebezpečích vím, | třeba temnota ho kryje, |
| leč z lásky ráda přijmu žití, | duše, ač je zajatcem, |
| které je temným vyhnanstvím. | bez světla líp ve tmě žije. |
| Vím, že je Láska mocná síla, | Vím, co umí láska pravá, |
| všechno chce v sebe proměnit. | od té doby, co ji znám. |
| Mé zlo i dobro proměnila | Ať se zle či dobře mám, |
| v nepopsatelný lásky cit. | tutéž chuť vždy všemu dává, duši měníc v sebe sama. |
| Ten oheň, jenž v mé duši plane, | V tom plameni omamném, |
| proniká srdce mé vždy víc; | jenž v mé hrudi víc a více |
| tím ohněm, jenž plát nepřestane, | proměnil mě v žáru svém |
| kráčím, Láskou se stravujíc… | beze zbytku stravuji se… |
(v levém sloupci báseň Terezie z Lisieux Appuyée sans aucun Appui v překladu A. Janouškové; v pravém sloupci glosa Jana od Kříže Sin arrimo y con arrimo v překladu Gustava Francla)
Chtěla bych vám říct, drahý bratříčku, tisíc věcí, které chápu, když jsem u bran věčnosti. Ale já neumírám, vstupuji do života, a všechno, co vám nemohu říct na zemi, vám dám pochopit z nebe…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 244, abbé Bellièrovi, 9. června 1897)
Jak sladkou radost působí pomyšlení, že Pán Bůh je spravedlivý, to znamená, že bere v úvahu naše slabosti, že dokonale zná křehkost naší přirozenosti! Čeho bych se tedy měla bát?
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 83v)
Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“
(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)
Nepohrdám hlubokými myšlenkami, které živí duši a spojují ji s Bohem, už dávno jsem však pochopila, že se o ně nesmíme opírat a myslet, že dokonalost spočívá v tom, že člověk dostává mnoho osvícení. Nejkrásnější myšlenky nejsou ničím bez skutků.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C 19v)
Myslela jsem na duše, které se nabízejí jako oběť Boží Spravedlnosti, aby odvrátily tresty, uchystané hříšníkům, a vzaly je na sebe. Tato nabídka mi připadala velká a velkorysá, ale ani zdaleka mě nepřitahovala. „Můj Bože,“ zvolala jsem z hloubi svého srdce, „to jen tvá Spravedlnost dostane duše, které se podávají jako oběť? Nepotřebuje je snad i tvá milosrdná Láska?“
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 84 r)