KARMEL

Dnes si bosý Karmel připomíná památku bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše OCD /Henri Grialou, 1894–1967/ – a sice ve výroční den, kdy přijal kněžské svěcení a zároveň znamení, že jeho touha po vstupu na Karmel vychází od Pána (4. února 1922).

Henri vnímal již od dětství své povolání ke kněžství. V sedmnácti letech vstoupil do semináře v Rodez, kde ho nadchla autobiografie Terezie z Lisieux. Pořídil si vlastní výtisk a četl „Dějiny duše“ stále znovu. Po dvou letech studium přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády. Mladičký důstojník strávil pět let na frontě a účastnil se nejkrvavějších bitev 1. světové války (l’Argonne, Verdun). Byla to právě (dosud neblahořečená) Terezie, jíž svěřoval v zákopech do ochrany sebe i své vojáky. Za své nasazení obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie – a roku 1919 se šťastně vrátil do semináře a pokračoval v přípravě ke kněžství; při vstupu na Karmel (1922) potom přijal stejný řeholní přídomek jako jeho důvěrná ochránkyně Terezka („od Dítěte Ježíše“).

Válka je bezpochyby tvrdá, děsivá, barbarská; nese s sebou veliké útrapy. (...) Večer po bitvě však člověk znovu shledává, že je stále člověkem, a především křesťanem – a tehdy, když slyší sténání raněných ubožáků nebo chroptění umírajících, trpí nejvíce.

 

Jsme stále zasypáváni kulkami. Tuhle tak strašně prudce hvízdaly kolem nás, že v tu chvíli jeden neví, jak se vyhnout. (…) Sestra Terezie je odstrkuje a chytá.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, dva úryvky z korespondence, 1914)

„Pochopila jsem víc než kdy jindy, jak Ježíš touží být milován“ (sv. Terezie od Dítěte Ježíše) … Jak Ježíš touží být milován! Ano, tak to Terezie píše. Tento mluvnický tvar však v sobě nese překvapení. Být milován pro Ježíše znamená, že mu dovolujeme, aby nás aktivně miloval. A pro nás být milován znamená, že se jím necháme milovat. Ježíš je milován tehdy, když nás může plně milovat. Ježíše milujeme, když se necháme milovat v plnosti.

(P. Conrad de Meester OCD /*1936/, Malá cesta Terezie z Lisieux)

Když zpívám o štěstí Nebe, o věčném vlastnění Boha, nepociťuji z toho žádnou radost, neboť zpívám jednoduše o tom, v co chci věřit. Je pravda, že někdy osvítí mou temnotu tenounký sluneční paprsek, to pak zkouška na okamžik ustane, ale poté, místo aby mi vzpomínka na tento paprsek udělala radost, činí mé temnoty ještě neprostupnější. Moje Matko, nikdy jsem tak dobře necítila, jak je Hospodin milostivý a milosrdný, seslal na mě tuto zkoušku až ve chvíli, kdy jsem měla sílu ji snášet, myslím, že dříve by mě byla přivedla k malomyslnosti. Nyní odstraňuje všechno, co by mohlo být v mé touze po Nebi přirozeným uspokojením. Milovaná Matko, teď se mi zdá, že mi nic nebrání odejít, protože už nemám žádné velké touhy, jen touhu, abych milovala tak moc, že zemřu láskou.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 7v)

Má drahá sestro,

jak se mě můžete ptát, jestli můžete milovat Boha, jako ho miluji já? (…) Jsem si totiž jistá, že by Vám dobrý Bůh nedal přání být posedlá jím, jeho milosrdnou Láskou, kdyby pro Vás tento důkaz přízně nevyhradil, nebo Vám ho už spíš dal, protože jste se mu vydala, protože toužíte po tom, abyste jím byla stravována, a protože nám Bůh nikdy nedává touhy, které by nemohl uskutečnit.

(Terezie od Dítěte Ježíše, odpověď na dopis sr. Marie od Nejsvětějšího Srdce, září 1896)

Opravdu to není pohodlné skládat se z těla a z duše! Ten ubohý bratr osel, jak ho nazýval svatý František z Assisi, často překáží své ušlechtilé sestře a brání jí vrhnout se tam, kam by chtěla… Konečně, nechci mu zazlívat, přes své nedostatky je ještě k něčemu dobrý, protože pomáhá své družce dobývat nebe a dobývá ho i pro sebe.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)

Moje drahá Mařenko,
děkuj Pánu Bohu za všechny milosti, které ti dává, a nebuď tak nevděčná, že bys je neuznávala. (…) Marie, nejsi-li nic, nesmíš zapomínat, že Ježíš je všechno, proto musíš ztratit své malé nic v jeho nekonečném všem a nemyslet už na nic než na toto jedinečně láskyhodné všechno … Ani si už nesmíš přát sklidit ovoce svých námah. Ježíši se líbí, když uchováš jen pro něho tato malá nic, která ho potěší …

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Její postel nebyla dosud umístěna uprostřed nemocnice, ale v pozadí v rohu. Pro zítřejší svátek Proměnění Páně – 6. srpna, vzaly jsme z chóru Svatou Tvář, kterou Terezie měla moc ráda, a pověsily jsme rám, ověnčený květinami a světly, na stěnu po její pravici. Dívala se na obraz a řekla mi:
„Jak dobře udělal náš Pán, že sklopil oči, když nám dal svůj obraz! Vždyť oči jsou zrcadlem duše, kdybychom uhodli jeho duši, umřeli bychom nad tím radostí.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory)

Poslechněte si malý, velmi směšný příběh: Jednou po mé obláčce mě viděla sestra sv. Vincence z Pauly u naší matky a zvolala: „Ach, jak blahobytná tvář! Jak silné je toto velké děvče! Jak je tlusté!“ Odešla jsem velmi pokořená tou poklonou. Tu mě před kuchyní zastavila sestra Magdalena a řekla mi: „Ale copak je to s Vámi, má ubohá sestřičko Terezie od Ježíška! Vůčihledně hubnete! Budete-li tak pokračovat s tou tváří, která budí obavy, nebudete dlouho žít v řeholi!“
Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, že slyším hned za sebou hodnocení tak protichůdná! Od této chvíle jsem už vůbec nepřikládala důležitost mínění tvorů a tento dojem se ve mně tak rozvinul, že v současné době důtky i poklony, všechno po mně klouže bez nejmenší stopy.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 25. července 1897)

Dobrota nesmí zdegenerovat ve slabost. Když jsme někomu spravedlivě vyhubovali, musíme na tom trvat, aniž bychom se nechali obměkčit anebo se trápili, že jsme druhému způsobili bolest a vidíme, jak trpí a pláče. Běžet za osobou, kterou jsme takto zarmoutili, a utěšovat ji, znamenalo by spíše jí uškodit než prospět.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 18. dubna 1897)

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)