Doporučujeme
P. Saverio Cannistrà, OCD
Misie a identita
Jiným aspektem „bázlivosti“ naší misie je, že ji nedokážeme dostatečně charakterizovat ve vztahu k (našemu karmelskému) charismatu. Občas si někdo myslí, že identita Karmelu se v postoji misie žít nedá, anebo jen za cenu jejího drastického okleštění. Což je paradox, protože misie by naopak měla představovat zrání a završení naší identity.
Myslíme-li kupříkladu na Terezii od Ježíše nebo na Terezii od Dítěte Ježíše, jistě nemůžeme tvrdit, že by jejich misionářská horlivost něco ubírala jejich identitě bosých karmelitek nebo ji nějak oslabovala. Právě naopak, protože v této misionářské lásce totiž osoba Ježíše Krista do nich vstupuje mocněji a sdílí s nimi své bytí plněji. Misie Karmelu by měla být taková, jak ji popisuje Terezie, zvláště v druhém ze svých Zvolání:1 opustit Ježíše, abychom ho měli plněji, vždyť mít ho znamená, že se staneme podobnými jemu, který se z lásky k druhým vzdal toho, že by měl cokoli. Misie proto niterně patří k našemu charismatu: nemůžeme žít „v poslušnosti vůči Ježíši Kristu“ (Řehole, čl. 2), pokud se tato „poslušnost“ nestane také „poslušností“ a službou každému muži a každé ženě, za které Ježíš Kristus prolil svou krev.
Miriam – Malá Arabka
17. Církev. – Jsem dcerou svaté Církve: ona je mojí Matkou. Je to pro mne čest, nazývat Církev svou Matkou. Matko Církvi, růže mystická, miluji tě ... Církev trpí; Svatý Otec trpí, jeho srdce je sklíčené ... Církev je naší Matkou... Když matka trpí, všechny děti trpí spolu s matkou! ... Och! Jak bych chtěla prolít svou krev za církev! Obětuji vše za ni, za jednotu, za vítězství Církve ...
18. Modlitba kněze. – Jsem dcerou Církve. Och! Kolik radosti mi dávají modlitby kněze! V knězi nevidím nikoho jiného než Boha samého. Nehledám učenost kněze, ale působení Boha v něm ...
P. Metoděj Minařík, O.Carm.
Otec Metoděj ve své skromnosti by asi byl zaskočen, kdyby viděl, že úryvky z jeho soukromých dopisů chceme uveřejnit v časopise. Ale na druhé straně: vybíráme pasáže nedůvěrné, které tehdy napsal své sestře, na niž doléhaly nemoci, stáří a bolest z úmrtí mezi příbuznými a přáteli. Věřím, že by souhlasil s tím, abychom se jeho slovy povzbuzení a duchovní rady, která jí napsal, posilnili i my.
A může nám to přinést ještě další užitek: doma nikdo není prorokem. Vůči nejbližším se nám o duchovních věcech mnohdy mluví nejobtížněji. Zde máme před sebou velmi prostá a přitom hluboká slova vzdělaného karmelitána, kněze a zároveň pokorného bratra rodné sestře
.
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Mnoho toho slyšíme a čteme. Jen část z toho nás zasáhne hlouběji. K tomu se pak vracíme opakovaně. Pro mne jsou takovými myšlenkami ty, které Vám zde předkládám. Uvažovali jsme o nich při celostátním setkání terciářů v roce 2003. Od té doby se mi příležitostně a úlomkovitě vybavují znovu. Vrátil jsem se k nim tedy pečlivěji, mluvili jsme o nich při terciářských setkáních v průběhu září a října letošního roku, „učesal“ jsem je do podoby, vhodné pro stránky našeho časopisu, a nyní nám je předkládám. Tehdy před oněmi dvanácti lety končil rok růžence...
-pč-
V knížce Karla Poláčka Bylo nás pět hlavní hrdina, kluk školou povinný, v jednu chvíli svým jedinečným stylem vypráví: „A když jsem si večer lehl, tak maminka se posadila ke mně na pelest, bylo tma a my jsme si povídali, to mám velice rád. A maminka začala vypravovat...“