KARMEL

Fragment textu řeholeTEXTY Z TRADICE

V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.

„Dal svůj život jako výkupné.“ Ale komu bylo to výkupné vyplaceno? (…)
Do této otázky mi vnesla světlo úvaha o tom, co prožívají lidé závislí na drogách. Člověk užívající drogy je současně svým vlastním katem i zajatcem. Stejně tak je člověk i první obětí svého hříchu, jehož podstatou je touha být (není to směšné?) vlastníkem sebe sama. Hříšník je stejně jako člověk závislý na drogách první obětí svých omylů. Vykoupení rozumím takto: vymkli jsme se Bohu, uprchli jsme od něj, načež ten, který přišel o své vlastnictví – Bůh –, jde za zlodějem (za námi) a říká mu: „Zaplatím ti, aby se vrátil. Dám ti sám sebe jako výkupné, abys zanechal toho černého obchodu a neprodával už pod cenou to vrcholné umělecké dílo, kterým je člověk; místo toho se vrať, kam patříš.“ To Láska sama se učinila služebníkem a darovala se zloději.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Nic z toho, co kající hříšník předkládá Božímu milosrdenství, nemůže zůstat bez Jeho odpuštění. Z tohoto důvodu nemůže nikdo klást meze milosrdenství, které navždy zůstane úkonem velkorysosti nebeského Otce, bezpodmínečné a nezasloužené lásky. Nemůžeme se proto vystavovat riziku, že budeme odporovat plné svobodě lásky, s níž Bůh vstupuje do života každého člověka.
Milosrdenství je konkrétní skutek lásky, který odpuštěním přetváří a mění život. Tak se projevuje Jeho božské tajemství. Bůh je milosrdný, jeho milosrdenství trvá navěky, od pokolení do pokolení objímá každého člověka, který v Něho důvěřuje, proměňuje ho a obdarovává svým vlastním životem.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 2; 2016)

Když tedy viděli všeobecnou touhu po míru, představitelé komunismu předstírali, že právě oni jsou těmi nejhorlivějšími stoupenci a šiřiteli hnutí za celosvětový mír. Zároveň ale podněcují k nesmlouvavému třídnímu boji, při němž se prolévají potoky krve, a když cítí, že nemají vnitřní záruku míru, budují obrovské ozbrojené síly. Podobně pod jmény, která ani vzdáleně nepřipomínají komunismus, zakládají různá sdružení a periodika, která pak slouží výhradně pronikání jejich idejí do prostředí, kam by se jinak jen velmi obtížně dostávali.
Postarejte se o to, ctihodní bratři, aby se věřící nenechávali oklamat! Komunismus je vnitřně zvrácený, a proto nelze připustit, že by s ním mohl na jakémkoli poli spolupracovat ten, kdo chce usilovat o záchranu křesťanské civilizace.

(Pius XI., encyklika Divini Redemptoris; odst. 1255–6; 19. března 1937)

Válka je strašné zlo – právě proto, že je zneužitím moci a svobody, kterou Bůh dal. Bůh vždy nezasahuje, protože by z nás činil mechanismy, loutky. Dal k dispozici vše, nakonec i svého Syna, aby člověk nedělal zlo. […] Válka je strašné zlo, protože netrpí jen člověk, ale trpí v nás i Bůh: Duch Boží v nás úpí, Kristus je v nás lidech bez přístřeší, hladoví a umírá. Ve své všemohoucnosti se stal bezmocným. Není jen nad námi, je v nás. Proto je válka – viděno teologicky – nejen bratrovraždou, ale i bohovraždou.

(Josef Zvěřina /1913–1990/, úryvek z textu Neomylný člověk, Katolické noviny 21. září 1969)

Ježíš přijímá kříž… Máme-li být jeho učedníky, musíme přijmout svůj kříž a s ním ho následovat. Může to znít poněkud masochisticky – jako bychom museli stát o utrpení. Skutečný význam je ovšem ten, že máme mít odvahu přijmout darovaný život s jeho radostmi i utrpením, se vším požehnáním i omezeními. Nemá smysl přát si být někým jiným.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 2. zastavení)

Mám srdce plné radosti nad tím, co mi říkáte o církvi, že ji milujete stále víc a víc. Když na ni hledíme očima víry a lásky, musíme přece velebit Boha za to, že nás do ní povolal! Vše, co je v nás, prošlo dvaceti stoletími a přišlo k nám jejím prostřednictvím. A Ježíš ji tolik miloval a „získal si ji za cenu své krve“. Proč by nám nepomáhal, abychom jí zůstali věrni?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

To znamení, které Ježíš slíbil generaci, jež mu nerozuměla, bylo „znamením proroka Jonáše“ – to je znamení jeho vlastního zmrtvýchvstání. Život každého mnicha, každého kněze, každého křesťana je poznamenán znamením Jonášovým, protože my všichni žijeme z moci Kristova zmrtvýchvstání. Ale já cítím, že můj život je obzvláště zpečetěn tímto velikým znamením, které křest, řeholní povolání a kněžská služba vpálily až do kořenů mého bytí, protože stejně jako Jonáš cítím i já, že putuji ke svému osudu v břiše paradoxů.

(Thomas Merton /1915–1968/, úvod k deníku vydanému pod názvem Jonášovo znamení)

Otčenáš je modlitbou chvály a díkůvzdání, modlitbou prosebnou a odprošující. V jejích krátkých, prostých větách je obsažen celý vztah mezi člověkem a Bohem, mezi námi a naším milujícím nebeským Otcem … Slova ale ještě nedělají modlitbu, a to ani slova Otčenáše … Správná slova i ty nejzbožnější fráze se dají vyslovovat stejně snadno, jako když se pes hlásí o svou večeři. Také on se naučil, co má říkat, a ve správnou chvíli říká správná slova. Jenže toto mechanické odříkávání má k modlitbě stejně daleko jako štěkot psa k lidské řeči. Bůh může slyšet a chápat, stejně jako my slyšíme a nakrmíme psa. Určité minimální komunikace bylo dosaženo a žádné úsilí nenechá Pán bez odměny, ovšem jak se skutečně modlit, k tomu jsme zatím nedospěli.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 5. kapitola)

Když Ježíš hovoří o posledním cíli, říká: „Byl jsem hladový, žíznivý, nahý, ve vězení.“ Ani jediným slovem nezmiňuje svátosti nebo ctnosti, ale praví: Dělil ses s druhými, nebo ne? Podle toho budeš souzen. Tím nechci říci, že svátosti či ctnosti jsou neužitečné; jsou to však jen prostředky k tomu, aby se člověk naučil milovat – protože toto je cíl: miluj. A my vidíme, že se prostředkům dostalo stejné váhy jako cíli, ba dokonce že je větší starost o to, aby se dbalo prostředků!

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Drazí bratři a sestry, vydejme se na cestu lásky: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom si připomněli, že svět nemá být uzavřen v úzkých hranicích našich osobních potřeb, a abychom znovu objevili radost nikoli z věcí, které máme hromadit, ale z péče o ty, kdo jsou v nouzi a soužení.
Vydejme se na cestu modlitby: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom Bohu znovu dali prvenství v našem životě, abychom s ním vedli dialog celým srdcem, a to nikoliv ve zbytkovém čase.
Vydejme se na cestu postu: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom znovu objevili sami sebe, omezili diktaturu plánovacích diářů, které jsou vždy plné věcí na dělání, požadavků stále povrchnějšího a těžkopádnějšího ega, a vybrali si to, na čem záleží.
Bratři a sestry, nerozptylujme milost této svaté doby…

(papež František, promluva na Popeleční středu 2023)

Ve zpovědnici se někdy ptám: dáváte almužnu, pomáháte? A když ji dáváte, díváte se tomu člověku do očí, dotýkáte se jeho ruky, nebo mu peníze jen tak pohodíte? Dotýkat se chudoby, mít srdce, které se dotýká. Dívat se a chápat.

(papež František, promluva k italské kooperativě, 5. ledna 2024)

Připomínáme

25 kvě 2024;
00:00
sv. Marie Magdaléna de’ Pazzi, panna
25 kvě 2024;
09:30 - 17:00
Celostátní setkání terciářů
25 kvě 2024;
10:00 - 16:00
Celostátní setkání terciářů
01 čvn 2024;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
03 čvn 2024;
18:00 - 21:00
Setkání terciářů Velké Meziříčí

Kalendář

květen 2024
Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Přihlášení