Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Deset let je v životě každého člověka dlouhá doba. Protože čas je nejcennějším statkem, kterým disponujeme, a protože je nenávratný, znepokojuje nás při každém ohlédnutí zpět myšlenka na čas již ztracený. Ztracený by byl čas, v němž bychom nežili jako lidé, nezískávali zkušenosti, neučili se, netvořili, neužívali života a netrpěli. Ztracený čas je čas nenaplněný, prázdný. To minulá léta jistě nebyla. Mnoho, nesmírně mnoho jsme ztratili, ale nebyl to ztracený čas. A i když schopnost zapomínat je milost, k odpovědnému životu přece jen patří paměť a opakování získaných poznatků…
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
Propasti lásky, zdá se, že bláznivě miluješ své tvory, jako kdybys bez nich nemohl žít, ačkoli jsi náš Bůh! Co tě přimělo k tak velkému milosrdenství? Láska, a ne to, že bys nás potřeboval.
(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 7)
Neposlouchejte ty, které šokuje spiritualita jesliček. Neposlouchejte ty, kteří by chtěli tuto zbožnost vyhradit dětem. To by bylo stejné, jako kdyby malé novorozeňátko mělo v rodině zajímat jen nejmladší sourozence a starší by měli počkat, až dospěje, aby se na ně dívali, obdivovali je a milovali.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence IV/131)
Když Jan užívá formulaci: „A Slovo se stalo tělem“ („tělem“ se míní smrtelný člověk), vyjadřuje tím přechod od Staré smlouvy, uzavřené s jedním vyvoleným národem, ke Smlouvě nové, uzavřené se „všemi národy, kmeny, plemeny a jazyky“, která zahrnuje a která se obrací na každé tělo a na každého člověka. Tuto formulaci musíme brát natolik vážně, abychom uznali, že celé Ježíšovo lidství – jeho mluvení i mlčení, jásot i pláč, hněv, horlivost i únava, ba dokonce omrzelost z toho, že musí pobývat mezi lidmi – je výrazem vnitřního Božího smýšlení, které bylo už ve Staré smlouvě popisováno do značné míry „antropomorfně“. Musíme uznat, že Boží Slovo opravdu přijímá podobu člověka, abychom je mohli opravdu „vidět, slyšet a dotýkat se ho“. A musíme si přitom konečně být vědomi toho, že to, co Ježíš mluví, činí a představuje, je vždy předáváním toho, co má představovat: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)
Pán Bůh někdy doprostřed zkoušek sesílá radost. Velice často to učinil pro mučedníky: pro svatého Štěpána, svatého Polykarpa, svatého Ignáce z Antiochie, svatou Blandinu, svatou Perpetuu. A musíme pevně důvěřovat, že ten zázrak učiní i pro nás v den, kdy na nás přijde řada, abychom pro něho dali svou krev. Velice často však dopouští, že si rozdíráme srdce o trny, které máme v sobě. Tehdy je tma v našem srdci i kolem nás. Pochybujeme o sobě. Pochybujeme o tom, že by mohl milovat tak bídné bytosti, jako jsme my. A možná právě tehdy na nás pohlíží s tou největší láskou, protože v našich zkouškách vidí podobnost s utrpením svého Syna i se strázněmi Panny Marie Sedmibolestné.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Bůh je láska a svou bláznivě něžnou lásku nám ukázal, když k nám přišel jako malé dítě. Nezbývá než zavřít oči a vrhnout se mu do náruče.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Co se mě týče, horlivě využívám příležitosti, abych se při těchto Vánocích, jimž nechybí špetka náboženského citu, představil jako kněz novým složkám pluku, zejména důstojníkům. (…) Myslím, že pochopíš, když se Ti přiznám, že v určitých chvílích mi připadá poněkud hořké vrátit se ke svým hrubým a ukřičeným mužům. Ale to je jen přirozenost, není-liž pravda… Kdyby náš Pán nebyl shovívavý, zůstal by v nebi a nepřišel by se loajálně a láskyplně stýkat s naší hrubou povahou. Musím říci – a věřím, že to nakonec i pocítím –, že pro mě Vánoční noc nikdy neznamenala tolik jako ta, již strávím dnes večer na slámě ve společnosti méně sympatických mužů, u nichž si zato budu jist, že je miluji skutečně křesťanskou láskou.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 24. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Chci Ti říci, jak bolestně mě zaskočilo oznámení o smrti p. Auffraye. Vyřiď prosím paní de Margerie mou upřímnou soustrast. Myslím však především na Tebe, která tím ztrácíš ochránce a přítele. Nevím, proč (nebo spíš vím až moc dobře proč) si představujeme, že prostředí našeho života musí trvat stejně dlouho jako my sami. Nemůžeme si připustit, že ti, které jsme odjakživa znali nebo které jsme jednoho dne započítali mezi definitivní opory a vnější okolí naší osoby, by zmizeli dříve než my… Jako by nesčetné trhliny, které vznikají každý den před našima očima, musely vždy respektovat ten malý okruh našich náklonností. – Rád bych, aby Tě tato nová bolest a zklamání, jež se připojují k tolika dalším, nevyvedly z míry. Nemáme jiný trvalý příbytek než Nebe: to je vždy stará pravda, které se musíme stále učit a s níž se srovnáme jen pod ranami bolestných zkušeností. (…) Prosím našeho Pána, aby Ti dal pocítit, že On Ti může a chce nahradit všechny lidské opory, které Ti odnímá.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 9. dubna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Ještě jsem Ti nepoděkoval za Tvůj dopis z 22. prosince. Ano, ať je náš Pán stále víc světlem Tvého života, světlem, které sílí a kterého si vážíme čím dál víc s postupujícími léty, kdy se vysněná „vyústění“ našeho mládí uzavírají jedno po druhém a množí se rozčarování z nás samých i z druhých. – Máš naprostou pravdu, když se snažíš, aby v Institutu panovala láska k chudému: to je ten nejkřesťanštější, nejsociálnější, nejvýchovnější postoj, jaký si od tebe mohou tvoji žáci odnést. Přimět je, aby se sklonili se skutečným soucitem nad ubožákem, znamená poskytnout jim v jediném návyku kvintesenci veškeré lidské a katolické výchovy. V tomto směru nemůžeš nikdy přehánět.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 8. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Nejdražší matko, včera po poledni jsme dorazili do Řezna a cestou jsme se potýkali s mnoha nesnázemi a nepříjemnostmi kvůli ustavičným lijákům a záplavám a dalším věcem, které se obvykle za podobných okolností stávají. Není to nic, co by stálo za povšimnutí – jestliže se Bohu zalíbí přijmout mé utrpení, pak se mi tyto věci jeví jako úplné nic ve srovnání s mojí osamělostí, v níž se snažím odevzdat se, jak nejlépe umím. Neboť přišel-li náš Pán na tento svět, aby z lásky ke mně konal vůli svého Otce, tím větší mám já důvod odevzdat se do Jeho vůle. Vaše Důstojnosti, drahá matko, nepřestávejte mne horlivě svěřovat Boží Velebnosti, aby mi udělila milost vpravdě se rozhodnout snášet utrpení s pokorou, protože, drahá matko, je třeba velké pomoci, abychom se z celého srdce rozhodli pro takovou věc.
(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)
Ve Vašem srdci a v srdcích Vašich dětí, v té naději proti vší naději, v té nepřemožitelné víře ve věci věčné, když se zdá, že vše selhává a zklamává, v tom ryzím očekávání spásy, jež může přijít toliko shůry a jíž bije Vaše srdce, právě v tom je církev, církev svatá.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)