Často se totiž stává, jak jsme se přesvědčili při výkonu naší každodenní apoštolské služby, že se k nám donesou až urážlivé hlasy některých lidí, kteří jsou sice nábožensky horliví, ale přesto při posuzování fakt postrádají objektivitu a zdravý úsudek. V současném stavu lidské společnosti nejsou schopni vidět nic jiného než úpadek a spoušť a tvrdí, že naše doba, v porovnání s minulými staletími, jde stále k horšímu. Zacházejí tak daleko, že se chovají, jako by se neměli čemu učit z historie, která je učitelkou života, jako by v době předchozích koncilů probíhalo vše bezproblémově šťastně, ať už jde o křesťanskou nauku, morálku nebo spravedlivou svobodu církve. Rozhodně nesouhlasíme s takovýmito proroky zkázy, kteří ohlašují vždy jen to nejhorší, jako by už neodkladně hrozil konec světa.
(Jan XXIII., úryvek promluvy při zahájení 2. vatikánského koncilu, 11. prosince 1962)