KARMEL

Je jasná, tichá, teplá červencová noc, ze široké řeky stoupá pára a chladí nás, zlehka zašplouchá rybka, ptáci zmlkli, všude ticho a nádhera, všechno se modlí k Bohu. Nespíme jen my dva – já a ten mladík – a rozhovoříme se o kráse Božího světa, o jeho velkém tajemství. Každé stéblo, brouk, mravenec, včela, všichni podivuhodně znají svou cestu, ač nemají rozum, osvědčují tajemství Boha, neustále je sami naplňují. (…) Jaká bezelstnost, jaká důvěřivost, jaká krása! Je až dojemné vědět, že v nich není žádný hřích… a Kristus je s nimi už déle než s námi. „Je možné, že i oni mají Krista?“ ptá se mladík. „Jak jinak,“ říkám mu, „vždyť Slovo je pro každého. Všechno stvoření a každý tvor, každý lístek usilovně směřuje k Slovu, pěje Boží slávu, pláče ke Kristu…“

(F. M. Dostojevskij /1821–1881/, Bratři Karamazovi)

Latinské slovo pro adoraci je ad-oratio – to znamená dotek úst na ústa, polibek, objetí, v nejhlubším smyslu láska. Podrobenost se stává spojením, jednotou, protože ten, komu se podrobujeme, je Láska. Tímto způsobem získává podrobenost na významu, protože na nás neuvaluje nic zvnějšku, ale v hloubi duše nás osvobozuje.

(papež Benedikt, kázání během apoštolské cesty do Kolína nad Rýnem, 21. srpna 2005)

Jedna čtenářka mi sdělila, že je jí nepochopitelné, jak jsem mohl již dvakrát citovat v „Katolíku“ větu: „Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější než nepomodlit se růženec.“ Vznikne prý z toho pohrdání růžencem, to znamená modlitbou. Ta čtenářka tedy myslí, že „jestli se člověk opravdu modlí růženec, Pán Bůh má vždycky dost možností zpravit ho o věcech, které potřebuje vědět, i kdyby v dobách demokracie nečetl noviny“.
Jistě, že má Pán Bůh mnohé možnosti sdělovat někomu nějaké vědění. Existuje také tzv. vědění vlité. Ale to je zázrak. A spoléhá-li se někdo bez velmi vážného důvodu na zázraky, říká se tomu, že pokouší Pána Boha. Normálně se vědění získává tím, že se učíme a studujeme, že chodíme světem s otevřenýma očima, že se ptáme a informujeme, a jde-li o veřejný život, že jej sledujeme, a to hlavně z novin a časopisů. I zde platí: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.
Nikdo neříká, že máme číst noviny pro noviny, nikdo neříká, že lehkomyslné čtení novin, kterým někdo ubíjí čas, je lepší než modlit se růženec. Všechna modlitba nás však má přivést k pevnému odhodlání hledat ve všem Boha a sloužit mu poctivě ve všem. Jsme-li tímto odhodláním naplněni, stane se nám i z čtení novin krásný skutek.
V novinách se obráží duše moderního člověka, jeho tužby a potřeby, jeho bludy a zklamání. Čím více, čím konkrétněji skutečně věřící člověk to vše pozná, tím více bude puzen k aktivnímu apoštolátu, naučí se k dnešnímu člověku vyprávět řečí dneška věčnou zvěst o Bohu, jediném pravém Zdroji a jediném pravém Cíli všeho života.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek ze stati „Růženec nebo noviny“, otištěno v „Katolíku“, 17. listopadu 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Bože, vezmi mě za ruku, půjdu poslušně s tebou a nebudu se příliš vzpírat. Nechci se ti vytrhnout, ať už mě v životě potká cokoli, chci to zpracovat podle svých nejlepších sil. Jen mi tu a tam dopřej chvilku klidu.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis, 25. listopadu 1941)

Láska se podobá rybářskému háčku. Rybář nemůže vylovit rybu, dokud se mu nechytí na háček. Jakmile se chytí na háček, ryba je jeho. I když se zmítá sem a tam, úlovek je jistý. A proto říkám o lásce: kdo je jí chycen, má ta nejsilnější pouta, a přesto nese jho příjemné. A nic člověka tolik nepřiblíží Bohu jako tohle sladké břímě: kdo se ho ujme, dojde mnohem dál a udělá větší pokrok než pomocí všech drsných praktik, které lidé používají. A také může s radostí snášet a přestát vše, co ho potká, co na něj Bůh dopustí; a může také radostně odpouštět, cokoli zlého se mu stane. Nic tě tak nepřibližuje Bohu, ničím si nelze Boha připoutat k sobě natolik jako tímhle sladkým poutem lásky. Kdo tuto cestu jednou našel, nemusí už hledat jinou. Kdo se zavěsí na tento háček, je chycen tak pevně, že nohy a ruce, ústa, oči a srdce a cokoli člověk má, všechno to patří pouze Bohu… Proto vyhlížej tento háček, aby ses blaženě chytil: neboť čím více jsi chycen, tím více jsi svobodný.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Sermo 4)

Mezi naším povoláním a rozvojem osobnosti neexistuje žádný rozpor. Někdy – zvláště ve chvílích, kdy ztrácíme odvahu – nás svádí myšlenka, že musíme volit mezi svým štěstím a Boží vůlí, že Boží vůle vyžaduje, abychom obětovali své štěstí. Ovšem Boží sláva a rozvoj naší osobnosti jsou naprosto neoddělitelné. (…)
Jestliže nás Bůh stvořil a povolal ke své slávě, nemůže být skutečný rozpor mezi naším povoláním a jeho naplněním, mezi Boží vůlí, Božím záměrem s námi a našimi zájmy. (…) Boží slávou, jak říká svatý Irenej, je „živoucí člověk“, tedy člověk, který žije z Boha. Světec je člověk, který je opravdu živý. Origenes o tom prohlašoval: „Svatí jsou živí a živí jsou svatí.“ Svatost znamená život ve své plnosti.
To ovšem znamená, že Boží sláva se uskutečňuje mj. rozvinutím všech možností, které Bůh vložil do našich srdcí. Boží sláva a naše naplnění jsou tedy neoddělitelné.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Dnes ráno jsem uvažoval o svých vztazích k Otci, k Ježíši, k Duchu svatému. A k tomu důvěra, důvěra a ještě jednou důvěra. Pokud jsou tyto vztahy opravdové, pak základním postojem duše nemůže být nic jiného než postoj naprosté jistoty. Tři božské osoby završí svůj dar, naučí mě modlit se, odhalí mi smysl blahoslavenství, poskytnou mi to, čím samy oplývají: lásku v celém jejím bohatství.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 2. ledna 1955)

Co je nemožné lidem, je možné Bohu. Láska nikdy neztrácí naději. Velmi dobře si vzpomínám na krásnou promluvu abbého Huvelina (1) o sv. Magdaléně: srovnával, myslím, lidi tak přísné a neoblomné k určitým hříchům, a Boha, tak něžně milosrdného.

(1) Henri Huvelin /1830–1910/, kněz, který stál u Foucauldovy konverze a který jej v průběhu života doprovázel.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici, 4. června 1908)

Bratři a sestry, pohleďme na Boží srdce, potřebujeme, aby církev a společnost byly církví a společností, které nevylučují, které nikoho nevylučují, které nikoho nepovažují za „nečistého“, aby každý člověk se svou vlastní historií byl přijat a milován bez nálepek, bez předsudků, aby byl milován bez přívlastků.
Prosme Pannu Marii: ona, která je Matkou něhy, ať se přimlouvá za nás a za celý svět.

(papež František, promluva při Anděl Páně, 30. června 2024)

Všiml jsem si, že u bratří, kteří v opatství Nový Dvůr procházejí pouští – což je plodný zápas – a kteří vytrvají ve svém rozhodnutí následovat Krista, dochází k pozoruhodnému rozkvětu jejich mariánské zbožnosti. Zdá se, že je to znamení jejich vzdáleného znovuzrození, budoucího nalezení pokoje. Vnitřní mír, který je darem Theotokos… že by i mnich, dospělý člověk, potřeboval matku? A cožpak není právě Theotokos matkou církve?

(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)