Ano, Pane, i když jsem už dospělý, zeje ve mně mnoho prázdnoty, která musí být naplněna láskou; všichni ke mně vzhlížejí, protože jsem jednou nastoupil na cestu víry a zdál jsem se silný a plný radosti, protože jsem tě tenkrát cítil velice blízko… Ale od té doby si nikdo nevšiml, že mám srdce jako všichni ostatní. Všichni mě chtějí mít silného, ale já jsem, Pane, slabý. A mnohokrát bych si přál, aby ostatní přijali mou slabost, aby ostatní přijali fakt, že i já jsem hluboce lidský, stejně jako všichni ostatní. Proto tě dnes prosím, uzdrav ty rány, které jsem vždy držel v tajnosti, protože jsem se bál, že budu vypadat jako slaboch a ostatní si mě přestanou vážit.
Ty víš o mých frustracích, znáš má selhání, znáš mě celého. Proto dnes před tebe předstupuji takový, jaký jsem: na jednu stranu je mi smutno z toho, jaký jsem a co jsem kdy udělal, ale na druhou stranu je mé srdce plné radosti, protože vím, že mě bereš do náručí, že mi rozumíš…
(Elias Vella OFMConv. /1941–2022/, modlitby)