KARMEL

Cokoliv
se chystáš obětovat Bohu,
bez váhání svěř jejím rukám.
Ona
se velkodušně ujímá záležitosti
svého nejmilovanějšího bratra.
Ukaž jí
svoji bolest a rány,
a ona pro tebe
ukáže svému Synu, tvému Soudci,
na svoje lůno a prsy
a pro své zásluhy tě odporučí
a přemocně se bude za tebe přimlouvat.
A podobně i Ježíš
ukáže Otci kvůli tobě svůj bok a rány
a nic ti nebude moci odepřít,
jestliže se budou za tebe přimlouvat
taková znamení
lásky.

(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae, č. 1537)

Vždycky na nás spočívají milosrdné oči svaté Matky Boží. Ona je první, kdo otevírá cestu a provází nás při dosvědčování lásky. Matka milosrdenství shromažďuje všechny pod ochranou svého pláště, jak to bývá znázorňováno v umění. Důvěřujme její mateřské pomoci a následujme její neměnný náznak v pohledu upřeném k Ježíši, jenž je zářivou tváří Božího milosrdenství.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 22; 2016)

Panně Marii s děťátkem
andělé drží roucha lem
nad zaroseným trávníkem
Slunce skryté za obzorem
růžový přísvit vrhá sem
tiše v červáncích pluje zem

Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem

(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Labutí písně)

Život na Karmelu je láska. Ujišťuji Tě, maminko, že cítím neukojitelný hlad a žízeň, aby duše nehledaly Boha ze strachu, ale s neomezenou důvěrou v jeho lásku. Hledej Boha takto, maminko, a uvidíš, že Bůh se Ti přiblíží a ponoří Tě hluboko do nekonečného oceánu lásky.
Jsem šťastná, protože jsem byla pověřena úkolem budit sestry, a proto vstávám o čtvrt hodiny dřív. Je to nejkrásnější chvíle, protože všude je tma, ještě svítí měsíc a jsem první, kdo přichází do chóru. Tam stojím sama před Pánem, maminko, a říkám mu tolik věcí, za všechny…

(Terezie z Los Andes /1900–1920/, dopis matce, krátce po vstupu do kláštera, květen 1919)

Manželé, kteří se milují a patří jeden druhému, mluví jeden o druhém dobře, snaží se ukazovat na dobré stránky svého partnera i přes jeho slabosti a chyby. V každém případě raději mlčí, aby nepoškodili jeho obraz. To ale není jen vnější gesto, nýbrž vychází z vnitřního postoje. A není to ani naivita, která se tváří, že nevidí obtíže a slabé stránky druhého, ale je to široký pohled, který vidí slabosti a chyby v celkovém obrazu. Je si vědom toho, že nedostatky jsou jenom část, nejsou celým bytím druhého. Nějaká nepříznivá skutečnost ve vztahu není vztah jako celek. Lze tedy prostě přijmout, že všichni jsme spletitá kombinace světel a stínů. Druhý není jen někdo, kdo mě obtěžuje. Je něčím víc. Ze stejného důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho mohl vážit. Miluje mě takový, jaký je a jak to dokáže, se svými limity, ale skutečnost, že jeho láska je nedokonalá, neznamená, že je falešná nebo že není skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. A tak vyžaduji-li příliš mnoho, dá mi to druhý nějakým způsobem najevo, protože nebude schopen ani ochoten hrát roli nějaké božské bytosti ani být služebníkem všech mých potřeb. Láska žije s nedokonalostí, omlouvá ji a umí mlčet ohledně limitů milované osoby.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 113; 2016)

Benediktinský rituál je velmi výmluvný. V průběhu obláčky nebo při skládání řeholních slibů se opat ptá nového bratra: „Co žádáš?“ Bratr odpovídá: „Milosrdenství Boží a řádu.“ Mnich se neučí přijímat jen milosrdenství Boží, ale také živé a konkrétně pociťované milosrdenství řeholního společenství. Je nám svěřen jeden významný úkol, neseme odpovědnost za jednu věc, která je důležitá pro Boží království. Není to malá odpovědnost, naopak – je náročná a neseme ji společně. Společně odpovídáme za to, že milosrdenství má mezi námi místo, které mu náleží.

(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)

Pane, dej mi pocítit, že mě miluješ, že jsem tvůj syn; že se teď nedíváš na má selhání, že v tuto chvíli nemyslíš na moje neúspěchy, mé hříchy. Je to radost! Dej mi to pocítit, Pane. Možná jsem to necítil už léta. Říkávám to ostatním, ale kdo to řekne mně? Možná jsem už léta neslyšel, že by mi někdo řekl: „Bůh tě miluje. Jsi miláček Boží.“ Pane, dnes před tebou stojím jako malé dítě, které se ptá maminky: „Máš mě ráda? Mami, máš mě ráda?“ A tak tě prosím, Pane, právě dnes: „Miluj mě! Otevři, Pane, mé srdce, abych mohl přijmout tvou lásku“.

(Elias Vella OFMConv. /1941–2022/, modlitby)

Ty jsi mě učinil tak bohatou, můj Bože, dovol mi také všechno plnýma rukama rozdávat. Můj život se stal nepřetržitým rozhovorem s tebou, můj Bože, velkým dialogem. Když stojím – v rohu tábora – s nohama vrostlýma do země a očima obrácenýma k nebi, pak mi někdy tečou po tváři slzy zrozené z vnitřního pohnutí a z vděčnosti. Také večer, když ležím v posteli a odpočívám v tobě, můj Bože, mi někdy tečou slzy vděčnosti – a to je má modlitba.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 18. srpna 1943)

Dnes jsem před Nejsvětější svátostí pocítil touhu vzývat Boha jako Sílu, z níž se může napájet má slabost. Pak jsem ho vzýval jako Slunce a hřál se v jeho paprscích. Nakonec vznikla celá litanie, v níž jsem ho nazýval Nebe – Vzduch – Vítr – Hvězda – Obloha – Moře – Země – Květina – Pole – Chléb – Víno – Olej – Zrno – Strom, a nemohl jsem přestat, protože jsem viděl, že vše, co stvořil, má v sobě něco z něho, z jeho krásy, dobroty a lásky.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 26. září 1955)

Nestaneme se silnými, dokud nepoznáme svou slabost. A k tomu je třeba, abychom ji zakusili, abychom si skutečně prošli obdobím slabosti. Musíme se naučit zúročit svá selhání, svou neschopnost a dokonce i své hříchy, proměnit každý z nich v důvod k důvěře. Naše touha po dokonalosti bývá často jen maskovanou sebeláskou.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)