KARMEL

Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých příslušníků ztratí i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než dosud jevit jako dobrovolné společenství, do něhož se vstupuje na základě vlastního odhodlání… Ale po zkouškách těchto krizí bude z produchovnělé a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve zcela dokonale naplánovaném světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě chudí. A tehdy objeví malé společenství věřících jako úplnou novinku. Jako naději, která k nim přichází, jako odpověď, kterou ve skrytu vždycky hledali.

(Joseph Ratzinger /1927–2022/, přednáška pronesená v Hessenském rozhlasu, 25. prosince 1969)

Papež František ve své bule píše, že musíme mluvit o Bohu, který je milosrdenství a jehož milosrdenství není v konfliktu se spravedlností, protože Boží spravedlnost rovná se nakonec Božímu milosrdenství. Ale my vlastně nedokážeme jednoduše říct to rovná se. My jsme zůstali u slov Boží spravedlnost a do nich jsme si promítli svoje představy o spravedlnosti. Vytvořili jsme si z Boha spravedlivého modlu, kterou jsme patnáct set let vyznávali. Ta modla nás vyformovala ve spravedlivé křesťany, kteří umně rozlišují, co je spravedlivé a co nespravedlivé. Namísto toho, abychom byli velkorysí, odpouštějící a milosrdní. (…)

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Cílem sjednocení s Kristem není jen utišení vlastní žízně, ale spíše to, abychom se stali pramenem čerstvé vody pro druhé. Origenes říkal, že Kristus uskutečňuje svůj příslib tím, že umožňuje, aby z nás prýštily proudy vod: „Lidská duše, stvořená jako obraz Boží, může v sobě skrývat a ze sebe činit studny, prameny a proudy vod.“

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 173; 2024)

Proč Pán dopouští, že jeho blízcí, světecké osobnosti, smějí jednat „za něj“ (anebo proč Maria drží svou ruku nad jeho)? Protože ho nevýslovně těší, jak získáním zásluh (tj. prostoru v srdci pro Boží jednání) se stáváme Bohu podobnějšími. Nechat druhé v zásadních záležitostech jednat (třeba se přimlouvat za odvrácení katastrofy) může jen nezměrná Láska, jež se necítí být umenšena ani nezávidí.

(Michal Altrichter SJ /*1965/, úryvek z knihy Události víry)

Dnes si připomínáme 57. výročí invaze půlmiliónové – především sovětské – armády do Československa. Sovětská okupace jenom do konce roku 1968 znamenala 137 zabitých civilistů, zhruba pět set těžce a další stovky lehce zraněných. Mnoho lidí bylo uvězněno a 100 000 obyvatel bylo situací donuceno hned během roku 1968/69 k emigraci. Do listopadu 1989 přerostl počet emigrantů čtvrt milionu, stovky lidí však byly při pokusu o překročení hranice zabity (zastřelením či elektrickým proudem). Československo tak přišlo o špičky společnosti, do exilu okamžitě odešli například dirigent Karel Ančerl, spisovatel Josef Škvorecký, písničkář Karel Kryl, z USA se nevrátil režisér Miloš Forman. Akademii věd připravila emigrace jen za čtyři měsíce roku 1968 o 11 procent vědeckých pracovníků, další je následovali. Naše republika musela dlouhé roky snášet a živit 150 000 okupantů (koncem 80. let jich zde bylo pořád 73 500) a další desítky až stovky tisíc jejich rodinných příslušníků, poslední opustili Československo až v roce 1991.

Vztahy mezi státy mají být uspořádány podle zásad svobody. Smyslem této teze je, že žádný stát nesmí učinit nic, co by znamenalo nespravedlivý útlak jiných států nebo neoprávněné vměšování do jejich záležitostí. (…)
O této věci vydal náš předchůdce Pius XII. toto moudré naučení: „Nové uspořádání, založené na mravních zásadách, zcela zakazuje narušovat svobodu, nedotknutelnost a bezpečnost jiných národů, ať je jejich velikost a obranyschopnost jakákoli.“

(Jan XXIII., encyklika Pacem in terris z roku 1963, čl. 120.124; vnitřní citace je z Vánočního poselství Pia XII. z roku 1941)

Vyslechni mé kárání a moji radu. Chceš být k dispozici všem? To je správné, chválím tvou velkodušnost! Ale pod podmínkou, že je úplná! Co ti prospěje, získáš-li celý svět, ale ztratíš sebe sama?
Proto vlastní-li tě všichni, vlastni také ty sebe. Proč bys měl přijít o dar sebe sama? Přijímáš všechny, proč tedy nepřijímáš také sebe sama? Jsi dlužníkem moudrých i pošetilých, ale sobě nedlužíš nic? Učení i nevzdělaní, svobodní i otroci, bohatí i chudí, muži i ženy, staří i mladí, klerici i laici, spravedliví i hříšníci, všichni od tebe něco mají. Tvé srdce je obecní studna, z níž mají všichni právo se napít. Jenom ty sám bys měl zůstat žíznivý někde v koutě? Nezříkej se toho, co ti patří!
Kéž se vody tvé velkodušnosti rozlévají až na náměstí. Kéž se jimi napájejí lidé i stáda. Dej napít také Abrahámovým velbloudům jako Rebeka. Se všemi ostatními také ty přilož rty k prameni srdce. Je psáno: „Cizinec tu nesmí pít.“ Copak ty jsi cizinec? Pro koho bys nebyl cizincem, když jím jsi sám sobě? A kdo je zlý k sobě, ke komu může být dobrý?
Rozpomeň se tedy, že máš vcházet do sebe: neříkám stále, neříkám často, ale aspoň někdy. Všem jsi k užitku: tak spolu s ostatními, nebo aspoň po ostatních, buď k užitku i sám sobě.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, Úvahy V,5)

Člověk musí odsunout stranou všechny časné starosti, podle možností přemoci všechny nepotřebné myšlenky, postavit se do Boží přítomnosti ve veliké víře, že Bůh je u něj a v něm a že vidí až do nejhlubšího nitra jeho srdce. Člověk má myslet na to a věřit tomu, že jsme v Bohu podobně jako ptáci ve vzduchu a ryby ve vodě … jsme plni Boha, jsme jím obklopeni.

(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Kunst deren Künsten, Prag 1752)

Pocit vnitřního spojení s ostatními bytostmi přírody nemůže být autentický, pokud nám v srdci zároveň chybí něha, soucit a starost o druhé lidi. (…) Je-li srdce opravdu otevřené všeobecnému společenství, nic a nikdo není z tohoto bratrství vylučován. Lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem vždy přenese na chování k lidským bytostem. Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému zacházení se zvířetem, se zanedlouho projeví i ve vztahu k jiným osobám. Nemůžeme se považovat za opravdu milující lidi, pokud část reality vylučujeme ze svých zájmů. Všechno je ve vztahu, a my, všichni lidé, jsme sjednoceni jako bratři a sestry na podivuhodné pouti, spojeni láskou, kterou chová Bůh ke každému svému tvoru a která něžným citem pojí také nás k bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce Zemi.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 91.92; 2015)

Když končila 2. světová válka, bylo mi teprve třináct. V našem rodném Nizozemsku mě a mého bratra rodiče obratně uchránili před nacistickými hrůzami, ale nezabránili, abych viděl, jak jsou odváděni naši židovští sousedé, a slyšel o koncentračních táborech, do nichž byli deportováni a z nichž se nikdy nevrátili. (…)
Dnes, o čtyřicet let později, se často ptám sám sebe: Jak je možné, že se nezvedla ohromná vlna odporu veřejnosti? Jak je možné, že do ulic nevyrazily tisíce lidí a neprotestovaly proti probíhající genocidě? Proč se ti, kteří se modlí, zpívají chvalozpěvy a chodí do kostela, nevzepřeli silám zla, jež byly v jejich vlastní zemi tak zřetelné?
A dnes se také ptám sám sebe: Je má modlitba, mé obcování s Bohem života již vidět na činech odporu proti silám smrti, jež mne obklopují? Anebo se za třicet let budou ptát na dospělé křesťany svého dětství ti, jimž je dnes třináct?

(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)

Dnes uplynulo dvacet let od úmrtí br. Rogera Schütze, zakladatele ekumenické komunity smíření v Taizé. Počátky komunity sahají do roku 1940, kdy se tehdy pětadvacetiletý Roger usadil ve vesnici Taizé, v blízkosti demarkační linie, a spolu se svou rodnou sestrou ukrýval válečné uprchlíky. V roce 1944 se k němu připojili první bratři a začali pečovat o místní válečné sirotky, zároveň pomáhali též Němcům z nedalekého zajateckého tábora.
Komunita je k uprchlíkům citlivá po celou dobu své existence. Starala se o rodiny zasažené válkou v Bosně i v Sýrii, od ruské anexe Krymu přijímá k pobytu ukrajinské děti násilně vysídlené z Donbasu, pomáhá hojit následky občanské války v Súdánu apod. …

Kéž bychom mohli vědět, že šťastný život je možný i v hodinách temnoty… K tomu, aby život mohl být krásný, není nutné mít výjimečné schopnosti nebo velké dovednosti: štěstí spočívá v sebedarování. Lidský život může být šťastný, dokážeme-li směřovat k jednoduchosti, k prostotě srdce i celého života. Jestliže je jednoduchost úzce spojena s dobrotou srdce, může člověk kolem sebe vytvářet prostor naděje. Kdo jde od začátku k začátku, buduje šťastný život. Den po dni, ba i v noci budeme kráčet k prameni – v jeho hlubinách se třpytí živá voda.

(bratr Roger – Roger Schütz /1915–2005/)