Doporučujeme
Ne všechny vzpomínky jsou dobré. Některým je třeba čelit s odvahou. Velkou modlitbou, která bere do náruče naše nejbolestivější vzpomínky, je Eucharistie (…)
Při Eucharistii si nepřipomínáme jen Ježíšův dar jeho těla a krve, ale také selhání učedníků, Petrovo zapření. V Eucharistii si odvažujeme připomenout, kdo jsme a co jsme udělali, abychom mohli minulost nechat za sebou, žít teď a dívat se dopředu. Můžeme vzpomínat a být svobodní, protože to nejsou jen naše soukromé příběhy, které máme nést sami, ale jsou to malé příběhy v jednom velkém, všeobjímajícím příběhu velkých věcí, které pro nás udělal Pán. Petr se mohl odvážit připomínat si své selhání, protože to není nějaký soukromý příběh o hanbě, ale je to událost v dobré zprávě, kterou přináší evangelium. Všechny tyto vzpomínky, ty, kterým se neodvažujeme čelit, a ty, které nás drží v zajetí, mohou být při obětování položeny na oltář a tam ponechány, abychom na konci Eucharistie mohli svobodně vyjít ven.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)