KARMEL

Důvěra, že něco z našeho pokoje a ticha proudí navenek do okolního světa a pomáhá těm, kdo ještě putují, mě smiřuje s tím, že jsem byla do tohoto podivuhodného ústraní povolána přednostně – před tolika lidmi, kteří by toho byli více hodni. Neumíte si vůbec představit, jak hluboce mě pokaždé zahanbí, mluví-li někdo o našem „životě oběti“. Život oběti jsem vedla, když jsem ještě žila ve světě…

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Gertrudě von le Fort, 31. ledna 1935)

Lidskou svobodu nemůže svoboda Boží zlomit ani vyřadit, může ji však patrně přelstít. Sestupování milosti k lidské duši je svobodný čin Boží lásky. A její rozšíření nemá hranice.

(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person)

Dopřej si v kostele klidně tolik času, kolik potřebuješ, abys nalezla klid a pokoj. Nepřináší to totiž užitek jenom Tobě, ale také Tvé práci a všem lidem, s nimiž přicházíš do styku.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Bosletové, 23. května 1931)

Když se naplňuje něco, za co člověk dlouho a vytrvale prosil, je to pro mě vždycky snad ještě úchvatnější než okamžité vyslyšení.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 1. května 1934)

Bůh vede každého po jeho vlastních cestách. Někdo se dostane k cíli snáze a rychleji než druhý. To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme. To znamená především: vytrvale se modlit za to, abychom nalezli správnou cestu, a jít bez odporu tam, kam člověka táhne milost, kdykoli ji pociťuje. Kdo si takto počíná a trpělivě vytrvá, ten nebude moci říkat, že jeho úsilí je marné. Jenom nesmíme dávat Pánu žádná ultimáta.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Lichtenbergerové, 17. srpna 1931)

Zvláštních prostředků, abych si prodloužila čas na práci, nepoužívám. Pracuji tolik, kolik mi síly stačí, a síly rostou samozřejmě úměrně s tím, co se musí udělat. Když nic nehoří, končím mnohem dřív. Nebe se určitě vyzná v ekonomii. Co tedy nestačíte udělat do devíti večer, není už zřejmě nezbytné. Že to v praxi nejde hladce podle rozumových zákonů, spočívá v tom, že nejsme čistí duchové. Nemá smysl se proti tomu bouřit a rozčilovat se tím.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)

Mé úvahy nejsou žádné velkolepé vzlety ducha. Jsou naopak většinou velmi skromné a prosté. Nejlepší na nich je vděčnost za to, že toto místo mi bylo darováno jako pozemský domov a stupeň k věčné vlasti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 17. října 1934)

Vždycky mi byla velmi vzdálena myšlenka, že milosrdenství Boží je vázáno na hranice viditelné církve. Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis řádové sestře, 23. března 1938)

Věčný Umělec si sám vytváří materiál
a formuje ho do konečné podoby různým způsobem:
jemnými doteky prstů, ale také údery dláta.
Jenže nepracuje s mrtvým materiálem.
Největší tvůrčí radost mu dělá,
když se mu dílo pod rukama hýbe,
když z něj proudí život,
který se s Ním chce setkat.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Milá matko,
dovolte mi, prosím, nabídnout sebe samu Srdci Ježíšovu jako smírnou oběť za opravdový mír: aby se panství Antikrista, pokud je to možné, zhroutilo bez nové světové války a aby mohl být nastolen nový řád. Prosím o povolení ještě dnes, protože už odbíjí dvanáctá hodina. Vím, že já nejsem nic, ale tak to chce Ježíš a on k tomu v těchto dnech určitě povolá mnoho dalších.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis převorce, Květná neděle, 26. března 1939)