KARMEL

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Duše už se nezdržuje u náklonností, u pocitů; málo jí záleží na tom, jestli Boha cítí nebo necítí; je jí jedno, jestli jí Bůh daruje radost nebo utrpení: prostě věří v Jeho lásku.

Šestý den exercicií

První rozjímání

„Kdo chce přijít k Bohu, musí věřit“, tak to říká svatý Pavel (1). A rovněž: „Víra znamená: pevnost v tom, v co doufáme, přesvědčení o věcech, jež nevidíme“ (2). Víra nám tedy „dává takovou jistotu a budoucí dobra nám zpřítomňuje takovým způsobem, že skrze ni v naší duši vznikají a působí, dříve než je okoušíme“ (3). Svatý Jan od Kříže říká, že víra nám slouží jako „nohy“, abychom mohli přijít „k Bohu“ (4), a také, že tehdy, „když prožíváme temnotu, je naším bohatstvím (5). Jedině ona nám může dát pravé světlo“ o tom, kterého milujeme; a naše duše si ji má „zvolit jako prostředek, aby dospěla k blaženému sjednocení“ (6). „To ona působí, že se proudy všech duchovních dober mohou vlít do našeho nitra. V rozhovoru se Samaritánkou měl Ježíš Kristus na mysli právě víru, když všem, kdo v Něho uvěří, přislíbil, že jim dá pramen živé vody, který bude tryskat do života věčného“ (7). „Tak nám tedy víra daruje Boha již v tomto životě, ukrytého za závojem, jež ho zahaluje – to je pravda – ale přesto Boha samého“ (8). „Až přijde to, co je dokonalé, tedy jasné patření, tehdy to, co je nedokonalé, jinými slovy poznání, které je nám dáno skrze víru, obdrží dokonalost“ (9).

„Poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám, a ve víře jsme ji přijali“ (10). V tom spočívá náš velký úkon víry; to je prostředek, jak dát našemu Bohu lásku za lásku; to je ono „skryté tajemství“ (11) v Otcově srdci, o němž mluví svatý Pavel, do něhož nakonec pronikneme a naše duše jím bude cele uchvácena“ (12). Až duše uvěří v tuto „nadmíru velkou lásku“ (13), s níž je milována, pak může mluvit, jak se to říká o Mojžíšovi: ve své víře „byl tak pevný, jako by Neviditelného viděl“ (14). Duše už se nezdržuje u náklonností, u pocitů; málo jí záleží na tom, jestli Boha cítí nebo necítí; je jí jedno, jestli jí Bůh daruje radost nebo utrpení: prostě věří v Jeho lásku. Čím více je zkoušená, tím více roste její víra. Takto překonává všechny překážky, aby mohla spočinout v lůně nekonečné Lásky, která přece může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, pak může ve skrytu hlas Mistra říci slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila“ (15).

Druhé rozjímání

„Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude ve světle“ (16). Co je tímto čistým okem, o němž k nám mluví Mistr, ne-li „čistota úmyslu“, která „sjednocuje všechny rozptýlené mohutnosti duše a ducha sjednocuje se samým Bohem. Čistota prokazuje Bohu čest a slávu; ona mu nabízí a obětuje všechny ctnosti. A když prostupuje sebe samu a překračuje sebe samu a přitom překračuje všechny tvory a všechny je proniká, pak ve své hlubině nalézá Boha. Ona je počátkem i završením ctností, jejich leskem a slávou. Neusilovat o nic než o Boha a přitom všechny věci vnímat ve vztahu k Němu nazývám čistým úmyslem.“

„Čistý úmysl staví člověka do Boží přítomnosti; propůjčuje mu světlo a odvahu; zbavuje a osvobozuje ho od každého strachu, dnes i v den soudu.“ „Je vnitřním hnutím“ a „základem veškerého duchovního života.“ „Pošlape zkaženou přirozenost, daruje pokoj, nařídí nesmyslnému hluku v nás, aby utichl.“ „Hodinu po hodině zvětšuje naši podobnost s Bohem. A jednou – bez zprostředkování – nás také uvede do hlubiny, kde přebývá Bůh, a daruje nám spočinutí v Jeho neproniknutelné hlubině. Dědictví, jež pro nás připravila věčnost, nám udělí právě čistota. V čistotě – spolu s připodobněním se Bohu – spočívá veškerý život ducha, veškerá ctnost; a vrcholné spočinutí (v Bohu) se odehraje taktéž v čistotě.“

„A každý duch v hloubi více či méně usilovně hledá Boha podle míry své lásky.“ Čistá duše, „jež se umí povznést skrze ctnost niterného pohledu, vstupuje do sebe samé a ve vlastní hlubině spatřuje svatyni,“ v níž se jí dotýká Nejsvětější Trojice. Tak pronikla do vlastních hlubin, „až ke svému základu, který je branou k věčnému životu“ (17).

(1) Srv. Žid 11,6; (2) srv. Žid 11,1; (3) poznámka k Žid 11,1 z Alžbětina manuálu (modlitební kniha); (4) Duchovní píseň; (5) tamtéž; (6) tamtéž; (7) tamtéž; srv. také Jan 4,14; (8) Duchovní píseň; (9) srv. 1 Kor 13,10; (10) srv. 1 Jan 4,16; (11) srv. Kol 1,26; (12) Alžběta zde zpaměti cituje dopis, jenž nedávno dostala od P. Valleé; (13) srv. Ef 2,4; (14) srv. Žid 11,27; (15) srv. Lk 7,50; (16) srv. Mt 6,22; (17) Téměř celý text pochází od bl. Jana Ruysbroeca.

Převzato z knihy: Elisabeth von der Dreifaltigkeit, Der Himmel ist in mir
Editor: Sr. Ancilla Karl OCD, P. Antonio Sagardoy OCD
Nakladatelství: Christliche Innerlichkeit, 1994
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Související články

Nebe ve víře (1)
Chvála slávy
Karmelitka je Kristovou svátostí