KARMEL

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Církev mi dopřála uslyšet: »Přijď, Nevěsto Kristova!«, zasvětila mě a nyní je vše »dokonáno«. Nebo, lépe řečeno, všechno začíná, protože sliby jsou jen jakýmsi počátkem a každým dnem se mi »život nevěsty« zdá hezčí, světlejší, více ponořený do míru a do lásky.

V noci, která předcházela velkému dni (1), zatímco jsem byla v chóru v očekávání Ženicha, jsem pochopila, že mé nebe začíná na zemi, že je nebem víry s utrpením a obětováním se pro toho, jehož miluji!... chtěla bych jej velmi milovat, tak jako má serafínská Matka, až k smrti. »O Charitatis victima« (2) zpíváme v den jejího svátku, a právě v tom je všechna má touha: Být kořistí lásky!

Zdá se mi, že žít z lásky je na Karmelu tak snadné: řehole od rána do večera ukazuje v každé chvíli vůli Dobrého Boha... Jak miluji tuto řeholi, která mne vede ke svatosti, již si pro mne přeje Bůh; nevím, budu-li mít to štěstí nabídnout mému Ženichovi svědectví krve, ale pokud naplním svůj karmelitánský život, budu mít aspoň útěchu, že sloužím jemu, pouze jemu. Proč bych se potom zaneprazdňovala starostmi o to, kde mě chce mít? Od chvíle, kdy on je stále se mnou, nesmí být modlitba dvou spojených srdcí nikdy přerušena. Cítím jej tak živoucího ve své duši! Stačí jen, abych jej v sobě nalezla, a to je pro mne jediným štěstím. Vložil do mého srdce nekonečnou žízeň a potřebu lásky, kterou jen on může ukojit; jdu mu tedy vstříc, jak malé dítě jde vstříc své matce, aby mne naplnil a pronikl vše, aby mne vzal a odnesl ve svém náručí. Zdá se mi, že k dobrému Bohu máme být vždy takhle bezprostřední!

Protože láska sjednocuje duši s Bohem, platí, že čím intenzívnější je láska, tím více vstupuje do Boha a zakořeňuje se v něm. Když duše vlastní jediný stupeň lásky, je již v samém nitru lásky, když pak tato láska dosáhne dokonalosti, pronikne duše až do jejího nejhlubšího středu. Tam bude proměněna tak mocně, že se stane velmi podobnou Bohu.

Svatý Jan od kříže, velký učitel lásky, říká, že Bohu se nelíbí nic než láska. My bychom mu nikdy nemohli nic dát, nemohli bychom ukojit jeho jedinou touhu, která chce obnovit důstojnost naší duše. On chce, aby duše rostla. Ale nic ji v jistém smyslu nemůže pozdvihnout na úroveň Boží. Proto od ní Bůh vyžaduje daň její lásky. Láska totiž sjednocuje milujícího s milovaným. Život v lásce přetváří duši do podoby milovaného Krista. Láska je zdrojem jednoty.

Dvě slova podle mne shrnují celou svatost a všechen apoštolát: jednota a láska... Zasvěťme se pro duše! Vždyť všichni jsme údy jediného těla. Nakolik tedy budeme žít Božím životem, natolik jej budeme moci předávat ve velkém organismu církve.

(1) Alžbětiných slibů, které složila 11. ledna 1903.
(2) »Ó, oběti lásky« z hymnu Božského oficia na svátek sv. Terezie z Avily.

Převzato z knihy: Alžběta od Nejsvětější Trojice, Život v Boží chvále
Autor: Giovanna della Croce
Vydalo: KNA

Související články

Trojice, které se klaním
Karmelitka je Kristovou svátostí
Být v jistém smyslu »pokračováním Ježíšova lidství«