KARMEL

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Když plameny v peci stráví všechnu nesprávnou lásku, nesprávnou bolest, nesprávný strach, pak je láska dokonalá a náš zlatý svatební prsten je větší než okrsek nebe a země.

Druhý den exercicií

První rozjímání

»Boží království je ve vás« (1). Sotva nás Bůh pozval, abychom v Něm zůstávali, abychom svou duší žili ve slávě Jeho dědictví (2), hned nám odhaluje, že nemusíme vystoupit ze sebe, abychom ho nalezli: »Boží království je ve vás!«... Svatý Jan od Kříže říká, že Bůh se daruje duši »v jejím nejhlubším nitru, kam nemůže proniknout ani ďábel ani svět« (3); »tak se všechna její hnutí zbožšťují, a ačkoli přicházejí od Boha, stejně tak pocházejí i z duše, protože Pán je působí v ní a společně s ní« (4).

Týž světec také říká, že »Bůh je středem duše. Když duše opravdu zná Boha, jak jen je to v jejích možnostech, dokonale Jej miluje a těší se z Něho, dospěla do nejhlubšího středu, jehož v Něm může dosáhnout.« Dříve než sem duše dospěje, je už sice »v Bohu, který je jejím středem«, »ale není ještě v nejhlubším středu, vždyť může pronikat ještě hlouběji. Protože ji s Bohem sjednocuje láska, proniká do Boha tím hlouběji a tím více se k Němu zaměřuje, čím intenzivnější je tato láska«; »má-li jen kventlík lásky, je již ve svém středu«; dosáhla-li však její láska stupně dokonalosti, dospěla duše »do svého nejhlubšího středu. Zde se stane to, že bude přetvořena do té míry, že se bude Bohu velmi podobat« (5). Takové duši, která žije ve svém nejhlubším nitru, můžeme adresovat slova P. Lacordaire určená svaté Magdaléně: Neptej se už na Mistra nikoho na zemi a nikoho v nebi, neboť On je tvá duše a tvá duše je On (6).

Druhé rozjímání

»Pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě« (7). Tato slova, která Mistr jednoho dne řekl Zacheovi, říká neustále naší duši. Pojď rychle dolů. Co jiného ale znamená toto sestoupení dolů, které od nás žádá, než sestup do hlubin našeho nitra (8)? Tento proces nepředstavuje »vnější odloučení od vnějších věcí«, nýbrž »odloučenost ducha« (9), oproštění od všeho, co není Bůh.

»Dokud naše vůle vykazuje projevy libovůle, které odporují sjednocení, a naše »ano« či »ne« závisí na našich náladách, dotud zůstáváme na úrovni dítěte – nepostupujeme v lásce obřími kroky; neboť oheň ještě nespálil všechny vazby; zlato ještě není čisté; ještě hledáme sami sebe; Bůh ještě nestrávil vše, co je v nás vůči Němu nepřátelské. Když ale plameny v peci stráví všechnu nesprávnou lásku, nesprávnou bolest, nesprávný strach, pak je láska dokonalá a náš zlatý svatební prsten je větší než okrsek nebe a země. To je ten tajemný sklep, kam láska vede své vyvolené. Tato láska nás doprovází oklikami a stezkami, které zná jen ona; a doprovází nás bez výhledu na návrat, už nikdy nebudeme kráčet stejnou cestou« (10).

(1) Srov. Lk 17,21; (2) Srov. Ef 1,18; (3) Živý plamen lásky: zde překlad z němčiny, který je překladem francouzského textu použitého Alžbětou; (4) tamtéž; (5) tamtéž; (6) Sainte Marie-Madeleine, Paris, Poussielgue-Rusand, 1860; (7) Lk 19,5; (8) podobná slova najdeme u Ruisbroeka; (9) týž autor; (10) týž autor.

Převzato z knihy: Elisabeth von der Dreifaltigkeit, Der Himmel ist in mir
Editor: Sr. Ancilla Karl OCD, P. Antonio Sagardoy OCD
Nakladatelství: Christliche Innerlichkeit, 1994
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.

Související články

Nebe ve víře (1)
Chvála slávy
Karmelitka je Kristovou svátostí