KARMEL

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Vniká až do morku našich kostí, a čím víc mu z lásky dovolíme, tím víc ho budeme okoušet v Jeho plnosti.

Pátý den exercicií

První rozjímání

„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (1). Šťastné uši duše, která je dosti bdělá, dosti usebraná, aby uslyšela tento hlas Božího Slova, šťastné rovněž oči této duše, která ve světle živé a hluboké víry smí být přítomna v Jeho osobním svatostánku při Mistrově „příchodu“.

Čím ale je tento příchod? „Je stálým plozením, září, která nikdy nepomíjí.“ Kristus „přichází se svými poklady, ale tajemstvím jeho božské neuchopitelnosti je, že přichází nepřetržitě, znovu a znovu jako poprvé, jako by ještě nikdy nepřišel; neboť Jeho příchod, nezávislý na čase, spočívá ve věčném ‚teď‘ a věčná touha věčně obnovuje radost z Jeho příchodu. Slasti, které přináší, jsou nekonečné, protože On sám je těmito slastmi.“ „Způsobilost duše, která roste příchodem Mistra, jako by přesáhla sebe samu, aby za hranicemi svých možností vstoupila do nekonečnosti Toho, který přichází; a zde se pak děje nevídaná věc: Bůh, který je v našem nitru, přijímá Boha, který k nám přichází, a Bůh patří na Boha! Bůh, v němž spočívá veškerá blaženost.“ (2)

Druhé rozjímání

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (3). „Největším znamením Ježíšovy lásky je, že nám dal jíst své tělo a pít svou krev.“ „Charakteristickou vlastností lásky je stále dávat a stále přijímat. A Kristova láska je štědrá. Všechno, co má, všechno, čím je, daruje; všechno, co máme my, všechno, čím jsme, přijímá. Žádá víc, než jsme schopni dát sami ze sebe. Nekonečně hladoví po tom, aby nás zcela strávil. Vniká až do morku našich kostí, a čím víc mu z lásky dovolíme, tím víc ho budeme okoušet v Jeho plnosti.“

„Ví, že jsme chudí, ale vůbec na to nedbá a jako chudým nám prostě daruje svou milost. Dokonce se v nás stává svým chlebem, když nejprve ve své lásce spálí naše neřesti, chyby a hříchy. Když pak vidí, že jsme čistí, vrhne se na nás jako sup, který vše pozře. Chce strávit náš život, aby ho proměnil v život svůj; náš život, který je plný neřestí, ve svůj, plný milosti a slávy, který je pro nás připraven v plnosti, jen když zapřeme sami sebe. Kéž by naše oči byly dost otevřené, abychom viděli tuto velikou touhu Krista, který lační po naší spáse, nic by nám pak nemohlo zabránit, abychom se vrhli do Jeho otevřených úst!“

Vypadá to „absurdně, ale ti, kdo milují, chápou!“ Když přijímáme Krista „s vnitřní vroucností, Jeho horoucí krev plná slávy proudí do našich žil a v našem nitru se rozněcuje oheň; postupně se připodobňujeme Jeho ctnostem a On žije v nás a my žijeme v Něm; a On nám daruje svou duši s plností milosti, skrze niž duše vytrvá v lásce a chvále Otce!“

„Láska pojímá objekt své lásky do sebe; my pojímáme do sebe Ježíše, Ježíš do sebe pojímá nás. Když jsme tedy – uchváceni mimo sebe – unášeni do nitra lásky, vstříc Bohu, vstupujeme před Něho, před Jeho Ducha, který je Jeho láskou, a tato láska nás spaluje, stravuje a přitahuje nás ke sjednocení, kde nás očekává blaženost.“ „Toto měl na mysli Ježíš Kristus, když řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi velikonočního beránka“ (4).

(1) Zj 3,20; (2) bl. Jan Ruysbroec; (3) Jan 6,57; (4) Lk 22,15.

Převzato z knihy: Elisabeth von der Dreifaltigkeit, Der Himmel ist in mir
Editor: Sr. Ancilla Karl OCD, P. Antonio Sagardoy OCD
Nakladatelství: Christliche Innerlichkeit, 1994
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.

Související články

Nebe ve víře (1)
Chvála slávy
Karmelitka je Kristovou svátostí