Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Ráno se probuďme v lásce, celý den se odevzdávejme lásce a konejme vůli dobrého Boha, pod Jeho pohledem, s Ním, v Něm, pro Něho samého. Darujme se bez ustání tak, jak On si přeje… Když potom přijde večer, po dialogu lásky, který v našem srdci nikdy neustal, usínejme stále v lásce.
(Alžběta od Trojice, dopis 148)
Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usadit ve vás, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla na věčnosti. Kéž nic nemůže rušit můj mír ani způsobit, že bych vyšla z vás, ó můj Neproměnný, ale ať mě každá minuta unáší dál do hloubi vašeho Tajemství.
Upokojte mou duši, učiňte si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Kéž vás tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem tam celá, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení.
Ó můj milovaný Kriste, ukřižovaný z lásky, chtěla bych být snoubenkou vašeho srdce, chtěla bych vás zahrnout slávou, chtěla bych vás milovat... až k smrti! Avšak cítím svou nemohoucnost a tak vás prosím, abyste mě „oděl do vás samotného“, ztotožnil mou duši se všemi hnutími vaší duše, ponořil mě, zaplavil mě, sebou nahradil mne, aby můj život nebyl leč vyzařováním vašeho Života. Přijďte do mne jako Ten, kdo se klaní, jako Smírce a jako Spasitel.
Ó věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit svůj život nasloucháním vám, chci se stát zcela učenlivou, abych se naučila všemu od vás. Pak přes všechny noci, všechny prázdnoty, všechny nemohoucnosti, chci být na vás stále upřená a přebývat ve vašem velkém světle; ó má milovaná Hvězdo, okouzlete mě, abych už nikdy nemohla vyjít z vašeho vyzařování.
Ó stravující Ohni, Duchu lásky, „sestupte na mne“, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své Tajemství.
A vy, ó Otče, skloňte se ke svému ubohému malému tvoru, „přikryjte jej svým stínem“, vizte v něm jen „Milovaného, do kterého jste vložil všechna svá zalíbení“.
Ó moji Tři, mé Všechno, moje Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, odevzdávám se vám jako kořist. Pohřběte se ve mně, abych se já pohřbila ve vás v očekávání, že budu ve vašem světle nahlížet propast vaší velikosti.
(Alžběta od Trojice, modlitba O mon Dieu, Trinité que j’adore, překlad Vojtěch Kohut OCD)
Nejslabší duše je ta, která musí nejvíce doufat, a tento akt, který koná proto, aby zapomněla na sebe a vrhla se do Božího náručí, Jej oslavuje více než všechny akty pokory, které by mohla vykonat jen ze sebe.
(Alžběta od Trojice, Summarium 64)
Strávila jsem pěkný den u plotny s vařečkou v ruce. Neupadla jsem do extáze jako svatá Matka Terezie, avšak věřila jsem v božskou přítomnost Mistra, který byl uprostřed nás, a má duše se klaněla ve svém vlastním středu.
(Alžběta od Trojice, dopis 206)
Cítím okolo své duše tolik lásky! Je to jako oceán, do kterého se vrhám a v němž se ztrácím… On je ve mně a já v Něm. Nezbývá mi než milovat Jej a nechat se Jím milovat v každém okamžiku, ve všech věcech: probudit se v lásce, pohybovat se v lásce, usínat v lásce s duší na Jeho duši, se srdcem na Jeho srdci, s očima v jeho očích…
(Alžběta od Trojice, dopis 146, kanovníku Anglesovi)
Ona nekonečná láska, která nás obklopuje ze všech stran, nás chce už od této chvíle připojit k nekonečné blaženosti. Je to celá Trojice, která bydlí v nás a kterou budeme nahlížet v nebi.
(sv. Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 148)
Přála bych si, abyste mě viděli při praní, cachtat se ve vodě s vyhrnutými šaty. Pochybujete o mých schopnostech v tomto ohledu a máte proč, avšak s Ježíšem se dá postavit všemu, vše se shledává příjemným, v ničem už není potíž nebo nuda.
(sv. Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 97)
Dokážeš si představit, jaké to muselo být v duši Panny Marie, když po vtělení v sobě měla Vtělené Slovo, Boží Dar (srov. J 4,10). V jakém tichu, usebrání a klanění se musela skrývat v hloubi svojí duše, aby obsáhla Boha, jemuž byla Matkou. Moje Markétko, On je v nás. Ach! Držme se v Jeho blízkosti, v takovém tichu a s takovou láskou jako Panna Maria; tak strávíme advent, co tomu říkáš?
(sv. Alžběta od Trojice, z dopisu 183 rodné sestře Markétě, 22. listopadu 1903)
Nikdy jsem tolik nechápala, že utrpení je největším znamením lásky, kterou Bůh může dát svému tvoru, avšak nikdy jsem nepochybovala, že na dně kalicha je pro ty, kteří vypili celou sedlinu, ukryta velká sladkost. Drahá paní, je to otcovská ruka, ruka nekonečně něžná, která rozděluje utrpení.
(sv. Alžběta od Trojice, dopis 262)
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Když máš zármutek, řekni to Jemu, Tomu, který ví všechno, který všechno chápe, který je Hostem tvojí duše, mysli na to, že On je v tobě přítomný jako v hostii... A rozjímání? Radím ti zjednodušit všechno tvoje čtení, nepřesycovat se tolik, uvidíš, že je to mnohem lepší. Vezmi si Kříž, dívej se, naslouchej...
Alžběta od Nejsvětější Trojice (1880–1906)
Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomínat na sebe, abych spočinula v tobě, bez hnutí a klidně, jako by má duše byla už na věčnosti; ať už nic nedokáže narušovat můj klid ani mě vylákat z tebe, ó můj Neměnný, ale ať mě každá minuta noří víc do hlubin tvého tajemství! Utiš mou duši; vytvoř z ní své nebe, svůj oblíbený příbytek, místo svého odpočinku. Ať tě nikdy neponechám samotného, ale ať jsem tam vždy úplně se vším, co jsem, svrchovaně bdělá ve své víře, adorující a zcela se nabízející tvému tvůrčímu působení.