KARMEL

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Obrovské bohatství, jež Bůh vlastní ze své přirozenosti, můžeme získat ctností lásky, neboť On přebývá v nás a my přebýváme v Něm.

Sedmý den exercicií

První rozjímání

Bůh si nás v Kristu vyvolil ještě před stvořením světa, abychom žili bez poskvrny a svatě v Jeho přítomnosti, v Jeho lásce (1). „Svatá Trojice nás stvořila podle svého obrazu, podle obrazu, jenž trvá od věčnosti, jenž byl v Jejím lůně, dříve než byl svět“ (2); v tomto „Počátku bez počátku“, o němž Bossuet podle apoštola Jana říká: In principio erat Verbum, „na počátku bylo Slovo“ (3); a můžeme připojit: Na počátku nebylo nic, neboť Bůh nás nesl ve svých myšlenkách již ve své věčné samotě (4). „Otec kontempluje sama sebe v hlubině své plodnosti a zde v aktu sebepoznání plodí druhou osobu, Syna, své věčné Slovo. Vzor všech stvoření, která ještě nevyšla z nicoty, v Něm přebýval od věčnosti a Bůh je spatřoval a kontemploval v tomto jejich vzoru, avšak (zároveň) v Sobě samém. Tento věčný život, jejž měly naše vzory u Boha – (ještě) bez nás – je příčinou našeho stvoření“ (5).

„Naše stvořená přirozenost tíhne k tomu, opět se sjednotit se svým počátkem“ (6). Slovo, „odlesk Otcovy slávy, je věčným vzorem, do něhož jsou tvorové vepsáni v den svého stvoření“. Proto tedy „Bůh chce, abychom, osvobozeni od nás samých, vztáhli ruce k svému vzoru, podle něhož jsme stvořeni, a přivlastnili si Ho tím, že k Němu – ke svému vzoru – (jakoby) vystoupíme nad všechny (stvořené) věci.“ „Tato kontemplace“ otevírá duši „netušené obzory, v jistém smyslu už duše vlastní korunu, o kterou usiluje“. „Obrovské bohatství, jež Bůh vlastní ze své přirozenosti, můžeme získat ctností lásky, neboť On přebývá v nás a my přebýváme v Něm.“ „Prostřednictvím ctnosti této nesmírné lásky“ budeme přivedeni až k základu této „vnitřní svatyně“, kde „nám Bůh vtiskne obraz svého Majestátu“ (7). Díky lásce a skrze lásku, jak říká apoštol, tam můžeme žít bez poskvrny a svatě v Boží přítomnosti a s Davidem zpívat: „Byl jsem před ním bez poskvrny a varoval se hříchu“ (8).

Druhé rozjímání

„Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (9). Tak praví Pán. „Je jedno, v jakém stavu žijeme nebo jakým hábitem jsme oděni, každý má být Božím svatým“ (10). Kdo je tedy ten, jenž je „nejvíce svatý“? „Ten, kdo nejvíce miluje, kdo na Boha hledí nejvíc a v němž Boží pohled nachází největší zalíbení“ (11). Jak jinak uspokojit Boží pohled, než když se k Němu člověk obrací „v čistotě a lásce“ (12), aby v něm (Bůh) mohl zrcadlit svou tvář, jako se slunce zrcadlí v čistém křišťálu. „Učiňme člověka k našemu obrazu a k naší podobě“ (13): to bylo velikou touhou srdce našeho Boha. „Bez podobnosti, která pochází z milosti, by nás čekalo věčné zatracení. Jakmile Bůh vidí, že jsme schopni přijmout Jeho milost, ve své velké dobrotě je připraven dát nám tento dar, jenž nás činí podobnými Jemu. Naše schopnost přijmout Jeho milost závisí na vnitřní upřímnosti, s níž k Němu přicházíme.“ A „Bůh, který s sebou přináší všechny své dary, se nám sám může darovat, vtisknout nám svou podobu, odpustit nám a osvobodit nás.“

„Nejvyšší dokonalost v tomto životě, říká jeden zbožný autor (14), spočívá v tom, že zůstáváme sjednoceni s Bohem, že duše je v Bohu usebrána se všemi svými schopnostmi a mohutnostmi“, že „její duševní hnutí – sjednocená v radosti lásky – nalézají odpočinek jedině ve vlastnění Stvořitele. Obraz Boha vtisknutý do duše je de facto konstituován rozumem, pamětí a vůlí. Dokud tyto schopnosti nenesou dokonalé rysy obrazu Boha, nepodobají se mu tak, jako v den svého stvoření. Podobou duše je Bůh, který se do ní musí vtisknout jako pečeť do vosku, vyrazit jako značka na nějaký předmět. To se však dokonale uskuteční teprve tehdy, až bude rozum zcela osvícen poznáním Boha, až bude vůle připoutána láskou k nejvyššímu Dobru a paměť až bude plně pohlcena kontemplací a okoušením věčné blažeností.“ „A protože sláva blažených není nic jiného než dokonalé vlastnění tohoto stavu, je zřejmé, že dokonalost v tomto životě spočívá v tom, že člověk začíná tato dobra vlastnit (už nyní).“ Aby člověk „dosáhl tohoto ideálu“, „musí zůstávat usebraný ve svém nitru, v tichu setrvávat v Boží přítomnosti, zatímco duše se (přitom) prohlubuje, rozšiřuje, zapaluje a ztrácí v Něm, v plnosti bez hranic“.

(1) Srv. Ef, 1,14; (2) Ruisbroec; (3) Jan 1,1; (4) Alžběta chce nejspíš říci, že nebyl žádný počátek, protože Bůh nás nesl ve svých myšlenkách od věčnosti; (5) Ruisbroec; (6) týž autor; (7) týž autor; (8) srv. 18,24; (9) 1 Petr 1,16; Lev 11,44; (10) Ruisbroec; (11) týž autor; (12) Jan od Kříže, Živý plamen lásky; (13) Gen 1,26; (14) asi Albert Veliký; k tomuto autorovi se vztahují i zbývající citáty.

Převzato z knihy: Elisabeth von der Dreifaltigkeit, Der Himmel ist in mir
Editor: Sr. Ancilla Karl OCD, P. Antonio Sagardoy OCD
Nakladatelství: Christliche Innerlichkeit, 1994
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Související články

Nebe ve víře (1)
Chvála slávy
Karmelitka je Kristovou svátostí