KARMEL

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Ve skutečnosti všechna naše díla, naše námahy nejsou před Ním nic. Nemůžeme Mu nic dát, ani uspokojit Jeho jedinou touhu, kterou je obnovit důstojnost naší duše. Nic se Mu nelíbí tak jako vidět ji „růst“.

Čtvrtý den exercicií

První rozjímání

„Deus ignis consumens.“ Náš Bůh, napsal sv. Pavel, je spalující oheň (1), to znamená „oheň lásky“, který ničí, stravuje, který „proměňuje v sebe všechno, čeho se dotkne“ (2). „Slasti božského vzplanutí se v nás obnovují činností, která se nikdy neunaví, je to vzplanutí lásky ve vzájemném a věčném zalíbení. Je to obnova, která se uskutečňuje v každém okamžiku v poutu lásky“ (3). Některé duše „si zvolily tento azyl, aby v něm věčně spočinuly, a toto je ticho, v němž jsou jakoby ztraceny“. „Vysvobozené ze svého vězení plaví se na oceánu božství, aniž by jim nějaké stvoření mohlo překážet či vadit“ (4).

Pro tyto duše se ona mystická smrt, o níž mluvil včera sv. Pavel, stává tak prostou, tak sladkou! Na námahu spojenou s umrtvováním a opouštěním sebe, kterou ještě musí ze své strany podstoupit, myslí mnohem méně, než na to, jak se ponořit do výhně Lásky, která v nich hoří a která není nic jiného než Duch Svatý, sama Láska, který je v Nejsvětější Trojici poutem Otce a jeho Slova. Ony „do Něj vstupují živou vírou a prosté, pokojné“, „jsou jím unášeny nad věci, nad dojmy a pocity“ do „posvátné temnoty“ a jsou „proměněny v obraz“ Boží. Podle výrazu sv. Jana žijí ve „společenství“ (5) se třemi klaněníhodnými Osobami, jejich život je „společný“, a to je „kontemplativní život“, kontemplace, která vede k „vlastnění“. „Toto prosté vlastnění je věčný život zakoušený v bezedném prostoru. Tam nad rozumem nás čeká hluboký klid božské nehybnosti“ (6).

Druhé rozjímání

„Přišel jsem vrhnout na zemi oheň a jak si přeji, aby už vzplanul“ (7)! Sám Mistr nám vyjadřuje svou touhu vidět hořet oheň lásky. Ve skutečnosti všechna naše díla, naše námahy nejsou před Ním nic. Nemůžeme Mu nic dát, ani uspokojit Jeho jedinou touhu, kterou je obnovit důstojnost naší duše. Nic se Mu nelíbí tak jako vidět ji „růst“. A nic ji nemůže pozdvihnout víc, než když se stane určitým způsobem rovna Bohu. To proto od ní vyžaduje poplatek její lásky, protože vlastností lásky je učinit jak jen možno rovnocenným toho, kdo miluje, tomu, kdo je milován. Duše, která vlastní tuto lásku, se zdá na stejné úrovni s Ježíšem Kristem, protože jejich vzájemná náklonnost činí mezi nimi všechno společné. „Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám zjevil všechno, co jsem slyšel u Otce“ (8).

Ale aby dospěla k této lásce, musela se duše předtím „celá vydat“, její „vůle se musí pomalu ztratit v Boží vůli“, aby její „sklony“, její „schopnosti“ už fungovaly jen v této lásce a pro tuto lásku. Všechno dělám z lásky, všechno trpím z lásky, takový je smysl toho, co zpíval David. „Tobě zachovám svou sílu“ (9). Tehdy láska duši tak naplňuje, pohlcuje a chrání, že všude nachází tajemství dalšího růstu v lásce, dokonce i ve vztazích, které má s tímto světem, uprostřed starostí života může právem říci: „Mým jediným zaměstnáním je milovat“ (10)!

(1) Žid 12,29 – Alžběta byla (jako její současníci) přesvědčena, že pisatelem listu Židům je apoštol sv. Pavel; (2) sv. Jan od Kříže: Živý plamen lásky; (3) bl. Jan Ruysbroec; (4) tamtéž; (5) 1 Jan 1,3; (6) bl. Jan Ruysbroec; (7) Lk 12,49; (8) Jan 15,15; (9) 59,10 (dle Vulg.); (10) sv. Jan od Kříže: Duchovní píseň, DPA 19.

(Převzato z: Karmel 1/2007, redakčně upraveno)

Související články

Nebe ve víře (1)
Chvála slávy
Karmelitka je Kristovou svátostí