Doporučujeme
Zůstává zážitkem nesrovnatelné hodnoty, že jsme se naučili vidět velké události světových dějin jednou také z perspektivy vyloučených, podezíraných, těch, s nimiž je zle zacházeno, bezmocných, utlačovaných a vysmívaných, zkrátka z perspektivy trpících. Kéž by v této době nerozežrala srdce hořkost nebo závist, abychom novýma očima spatřili velké i malé, štěstí i neštěstí, sílu i slabost, aby se náš pohled pro velikost, lidskost, právo a milosrdenství stal jasnějším, svobodnějším, nepodplatitelným; ano, aby se osobní utrpení stalo vhodnějším klíčem, plodnějším principem k rozjímavému a činnému zpřístupnění světa než osobní štěstí. Nyní záleží na tom, aby tato perspektiva zdola nestranila těm, kdo jsou věčně nespokojeni, nýbrž abychom byli právi životu (1) ve všech jeho dimenzích na základě vyšší spokojenosti, která je vlastně založena mimo „nahoře“ či „dole“, a tak mu přitakali.
(1) „být práv“ životu, dnes už téměř vymizelé slovní spojení, ve významu spravedlivě dát, přiznat životu, co mu patří, žít plně spravedlivě v dané situaci, vnímavě a citlivě dostát tomu, co nás zavazuje. (pozn. red.)
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, nedokončená skica k textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)