KARMEL

Velice mě rmoutí to, co jste mi napsala. Ona údobí nejistoty působí tu největší trýzeň, duše je jakoby v lisu. A u Vás, která vše tak hluboce prožíváte, se všechny tyhle věci samozřejmě odrazí na Vašem zdraví, už tak dost otřeseném.
Vidím jediné řešení, a to, abyste se vrhla do hlubin Boha a připomínala mu, že je Vaším Otcem, že Vás nesmí ponechat sobě samé, že je svou láskou zavázán osvítit Vám srdce.
Když v sobě máme jeho světlo, byť by to byl jen maličký paprsek, pak sneseme vše, vše je lehké, tak jak to on sám řekl ve svém evangeliu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Prosím, abys tento list neotvíral, dokud se nedozvíš, že jsem mrtev.

Texty propria

Modlitba sv. Konstantina za náš národ

Hospodine, můj Bože, ty, který jsi všechny kůry andělské i síly netělesné utvořil, nebe sklenul a zemi založil a vše, co jest, z nebytí v bytí přivedl, ty, který vždycky a všude nasloucháš těm, kdo činí tvou vůli, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své věrné stádo, jemuž jsi mne, svého neužitečného a nehodného služebníka, postavil do čela.

Ty, který všechny zbavuješ všeliké bezbožné a pohanské zloby těch, kdo rouhavě mluví proti tobě, dej, ať se tvá církev hojně rozroste, spoj všechny vjedno, učiň je lidem vyvoleným, ať jsou jedné mysli v tvé pravé víře a správném vyznání, a vdechni jim do srdce slovo svého učení. Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele evangelia svého Krista.

Odevzdávám ti jakožto tvé ty, které jsi mi svěřil: usilují o dobré skutky a konají, co je ti milé. Spravuj je svou mocnou pravicí, vezmi je pod ochranu svých křídel, ať všichni chválí a oslavují tvé jméno, Otče i Synu i Duchu Svatý, navěky.

Amen.

I když byli svou kulturou Byzantinci, uměli se bratři Cyril a Metoděj v pravém slova smyslu stát apoštoly Slovanů. Odloučení od vlasti, které Bůh někdy vyžaduje od vyvolených lidí, vždycky znamená, přijmeme-li je ve světle víry a jejího zaslíbení, tajemný a plodný předpoklad pro vývoj a růst Božího lidu na zemi. Pán řekl Abrahámovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (Gen 12,1).

Naším jediným úkolem zde – stejně jako v celém životě – je plnit Boží vůli. A to nikoli „Boží vůli“, jak bychom si ji snad přáli nebo představovali, ale Boží vůli, kterou nám Bůh denně zjevuje v situacích, do nichž nás staví. Jeho vůle znamenala pro nás těch čtyřiadvacet hodin každého dne: lidé, místa a okolnosti, které pro nás v tomto vymezeném čase připravil. Bůh věděl, že to bylo pro něho i pro nás v dané chvíli důležité, a chtěl, abychom prožívali právě tyto situace, a nikoli nějaké abstraktní zásady či subjektivní přání „plnit vůli Boží“.

Po práci jsme povečeřeli a po jídle usedli na zápraží, babička s námi dětmi sedávala na schodu u domovních dveří a já se posadil po její pravé straně a opíral se o futro. To jsem ještě nechodil do školy. Na tom místě jsem se cítil zabezpečený před celým světem. To bylo pro mne nejjistější místo a chvíle naprosté jistoty mého dětského života. Všechno nedobré, co na mne doléhalo, bylo v té chvíli úplně bezmocné.
Po létech si vzpomínám na jedno vyprávění babičky. Zažila ještě svého dědečka, kterého chodíval navštěvovat sedlák Nový. Doba byla napjatá, řádil Napoleon. Ti dva starci spolu živě debatovali o tažení Francouzů na Moskvu přes Čechy. Dědeček svůj názor na Napoleonovo počínání v celém světě zakončil touto větou: „Víš, Johann, až umřu a přijdu do nebe, jestli tam uvidím toho Bonaparta – já se nic nebudu žinýrovat, že jsem v nebi – ale já ho sukovicí přetáhnu!“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Co mi dala rodná ves, vzpomínky)

Ježíši, jenž jsi mým vzdechem a mou nesmírnou touhou, když Tě dnes s rozechvěním pozvedám při slavení nesmírného tajemství lásky, dopřej mi, abych spolu s Tebou byl pro tento svět Cestou, Pravdou a Životem a pro Tebe pak dokonalým obětním darem.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, modlitba v den kněžského svěcení, 10. srpna 1910)

Zejména se však nevzdalujte svatého přijímání. Lékaře potřebujeme nejvíc právě tehdy, když se v nás otevírají rány. Říkejte taková slova, jaká jsou v evangeliu: „Pane, odejdi ode mne, protože jsem člověk hříšný“. A tu se ve Vás v temnotě stane něco velice tajemného. (…) On pomůže v hlubinách Vaší duše právě ve chvíli, kdy Vás odstrkuje, tak jako tajemně pomohl kanaánské ženě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zítra budu prosit našeho Pána za Tebe a za Tvé záležitosti víc, než umím vyjádřit. Ve chvílích, kdy člověka tíží velká zloba války, tak hrozivá a nelítostná, se mohou i ty nejpozornější lidské sympatie zdát velmi křehké a zcela zbytečné; pokud se však opírají o našeho Pána, jsou ve skutečnosti velmi mocné.
Všichni se zaujetím pozorujeme pomalý vývoj velké ofenzivy. Víc než kdy jindy je to chvíle, abychom se utvrdili v přesvědčení, že to jediné, na čem záleží, je větší Boží sláva, vycházející z celého tohoto chaosu – a také ve víře, že tato větší sláva si podřídí události a dokáže z nich vyzískat celý morek a mízu trvalého dobra…
Obdržel jsem ponožky a spolu s nimi balíček. Děkuji Ti…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 29. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Vizte, drahá matko, povím Vám jednu věc, která je pro Vás velmi důležitá a přijměte ji jako z úst našeho Pána Ježíše Krista. Píši Vám to, co cítím ve svém srdci. (…) Milujte z celého srdce jen toho, který jediný je hoden, aby byl námi milován; důvěřujte mu celým srdcem a nepochybujte o jeho pomoci. Vykonávejte všecky své povinnosti, jak jste se zavázala je vykonávat, ale stále s onou odpoutaností, o níž jsem hovořil, a která spočívá v tom vnitřním, a ne v tom vnějším.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)