Doporučujeme
Karmelitánská spiritualita Texty z tradice Čas, kterým je třeba projít se zavřenýma očima... a s pouhou důvěrou
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Dva týdny nato, co jsem podepsal onen lživý spis, a přiznal se tak k věcem, které jsem nikdy nespáchal, dozvěděl jsem se trest za své „zločiny“ – patnáct let nucených prací. Alespoň, pomyslel jsem si, skončila muka výslechů. Dokonce jsem se těšil na Sibiř a na těžkou práci. Tělesné strádání se prostě jen muselo vydržet. Toužil jsem po dni, kdy opustím vězení a převezou mě do pracovního tábora. Ale nemělo tomu tak být. Byly mi souzeny další čtyři roky výslechů a zkoušek v Lubjance, než Bůh skončil dolaďování a očišťování mé duše. (…)
Pane, jenom říkám, že ti důvěřuji. Mé skutky ale dokazují, že jediný, komu důvěřuji, jsem já sám – a že se tě pořád bojím. Vezmi můj život konečně do svých rukou a dělej si s ním, co chceš. Dávám se tvé lásce a míním v tom pokračovat – neodmítat ani těžké ani příjemné věci, které jsi pro mě připravil. Pro mě je dostatečná tvoje sláva. Všechno, co jsi naplánoval, je dobré a plné lásky.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)
Matka je tu proto, aby vám pomáhala, dělala vám průvodce, vedla vás k Ježíši. Blíží se čas, kdy také matka bude muset jít k Bohu. Pak bude matka moci každé z vás pomáhat víc, víc vás vést a získat pro vás víc milostí.
(Matka Tereza, instrukce Misionářkám lásky, 1. října 1977)
„Osvoboď se od zlozvyku mít malé touhy. Vstup na cestu žáru lásky – to přísluší nevěstě. Neboj se vroucnosti, pros o ni. … Sama nemůžeš nic – pros mě. … A všechno, co ti dám, rozdávej druhým.“
(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 22. července 1944)
Nikdy neztrácejte důvěru. Tím, že Bůh ničí naše dílo, koná dílo své. Je však na nás závislý a neučinil by nic, kdybychom ty věci, které ničí, nedělali my. Důvěřujte mu vždycky, všemu navzdory a zvykněte si mu často, během dne, všecko odevzdávat. A pak od Vás možná utrpení neodstoupí, ale neodstoupí od Vás ani pokoj.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Nemohu odolat volání svatostánku. Dobře vím, že jsem s Pánem všude, že jeho přítomnost mne stále provází, ale to nenahrazuje samotu s ním. A toto ticho v jedenáct hodin večer, tato samota…, má pro mne přitažlivost, o níž nikdo neví, natolik jsou všichni zvyklí vidět, jak jsem stále zaměstnána druhými.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1966)
Nacházela jsem se v neprostupných temnotách aniž bych tušila, odkud vyhlížet paprsek světla. Měla jsem za to, že si za všechno můžu sama a že si nic jiného nezasloužím, a tak jsem neustále opakovala: Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně ducha vytrvalosti! V tomto mučivém stavu, který ani neumím kloudně popsat, jsem neměla nikoho, o koho bych se mohla opřít. Boha už jsem nenacházela, světlo víry mi bylo také vzato, naděje a vnímatelná láska byly ty tam. Všem těm temnotám a pokušením šel v patách strach, že se pro svou nedostatečnost a malost dočkám rozpuštění kongregace. Na to jsem říkala: Pane, sama ze sebe nemohu vůbec nic. Ale i kdybych snad mohla, nechtěla bych, vždyť netoužím po ničem jiném, než aby se ve mně, nade mnou, okolo mě … voluntas tua fiat. Má-li kongregace mým přičiněním pokračovat, pospěš mi na pomoc, fiat. A jestli mám své dílo opustit a přijít k Tobě, s obavou, že spolu s mým životem zanikne i ono, fiat. Jestli chceš, abych ještě chvíli žila a ztrápená bezmocně přihlížela, jak se hroutí, co jsem vybudovala a čeho dosáhla … fiat. Ano, můj Bože! Stále budu opakovat, ať se stane, co Ty chceš … fiat. … Je-li to možné, odejmi od nás tento kalich.
(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/, úryvek z autobiografie)
Existují předčasné smrti, ale tím nemám na mysli smrt mladých lidí, vždyť konec konců jakkoli krátký život může stačit k tomu, aby vyzrál. Skutečně předčasná je taková smrt, která nás zastihla ještě nepřipravené, abychom stanuli před Bohem, která nás překvapí v plném růstu, kdy si nejsme jisti svou vlastní tváří; kdy jsme ještě nedospěli do cíle, jehož jsme měli dosáhnout.
(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)
Náš Pán mi zjevil v plnosti své lásky, že na nás myslí, a ano, miluje nás teď, když jsme zde, a stejně tak nás bude milovat, až budeme tam, před jeho požehnanou tváří. Veškerá naše zdejší strádání pocházejí jen z nedostatečnosti naší lásky.
(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 37)
Tisíckrát šťastný je křesťan, jenž si může při smrti bez opovážlivosti docela potichu ve svém srdci opakovat Ježíšova slova Otci: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Smrt, která je drásavým okamžikem, okamžikem roztržení lidské podstaty, se může v perspektivě plynoucího času nicméně projasnit a projevit jako bod nejvyšší zralosti lidského života. Může ji doprovázet pocit, že jsme dospěli do zralosti, že náš osud je skutečně naplněný, že přinášíme Bohu v oběť završený život, jenž nám – bude-li on chtít – otevře bránu do jeho věčnosti.
(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)