KARMEL

Bůh skrze proroka říká: „Zkrotím tvá ústa svou chválou, abys nezahynul“ (Iz 48,9); to znamená: Nebuď příliš smutný z pohledu na své zlé skutky a nevrhej se jako kůň bez uzdy střemhlav do zoufalství, abys nezahynul; já ti vkládám uzdu, zkrotím tě svým odpuštěním a pozdvihnu tě k mým chválám, znovu se nadechneš v mých dobrodiních, ty, který jsi zmaten ze svých špatností, když shledáš, že já jsem více laskavý, než jak ty jsi provinilý.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání na Píseň písní)

Jsou to chvíle holé víry, kdy vše je bez chuti a kdy je i modlitba stejně obtížná jako život. Neříkáme však ne všemu tomu, čemu jsme už řekli ano! A jestliže se On chce na nějakou dobu skrýt, proč bychom mu na to říkali ne?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Současná situace Vás nikterak nezprošťuje povinnosti zachovávat svatou Řeholi. Zaměstnanec, který začal v podniku pracovat během ztrátového roku, musí pracovním nárokům dostát stejně jako ten, kdo byl přijat v letech prosperity. První na sebe vzal stejně velký závazek jako druhý. Deficit podniku neopravňuje zaměstnance k nedbalosti. Tak je to i s řeholním podnikem, když v něm dnes – a možná periodicky – dochází k deficitu duchovních hodnot. (…)
Držte se svaté Řehole, chápané v jejím jasném a přímém smyslu. Bude-li třeba, vraťte se k ní. Bude-li třeba, obnovte ji! Obnovte ji v původní kvalitě.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru k věčným slibům, duben 1972)

Znepokojuješ se při pohledu na ctnosti, které vedle Tebe rostou, zatímco Ty se nehýbeš z místa. Pokoř se, modli se, pros… Ale netrap se! Podstatné není, aby právě moje duše byla ta nejvíc svatá, nejmilovanější, nejprivilegovanější. Tím lépe, je-li náš Pán okolo mě mnoho milován (a Ty ke své útěše můžeš dodat, že jsou tyto duše takové trochu i kvůli Tobě…). Můj jediný ideál je být služebníkem, služebnicí, jimž Pán dává ve svém srdci místo, jaké On sám chce, a kteří si přejí jen jedno: být věrný. – V hloubi své duše stav nade všechno Boží pokoj, jako nepohnutelný základ veškeré Tvé činnosti, jako kritérium ceny a pravdivosti myšlenek, které Tě zaplavují. Všechno, co Tě sužuje a znepokojuje, je falešné…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 7. listopadu 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Milý bratře!
Po třech týdnech vám všem opět posílám srdečný bratrský pozdrav. … Dopis bratra Augustina mi udělal velikou radost, zejména jasnou atmosférou víry, která z něj dýchá. Příležitostně mu vyřiď moje srdečné poděkování a zároveň prosbu, aby tam u Matky Boží svatohostýnské na mě nezapomínal. Tam je to takový pevný bod světa, kterým nic neotřese, i když se chvěje všecko kolem. …
Čím je vnější jednota roztříštěnější, tím víc se musí dopisy a modlitbami vytvářet a udržovat jednota vnitřní.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopisy spolubratru; Dachau, léto 1944)

Dokonce ani zítra, na Nanebevzetí, se nebude konat mše. Pokusím se to vynahradit delším rozjímáním. Jak se říká v evangeliu k tomuto svátku, pokusme se jeden i druhý stále pevněji vlastnit a takříkajíc obývat „unum necessarium“, to jediné, co je třeba.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 14. srpna 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Uvedla jste mě do značných rozpaků, když se mne ptáte na mou modlitbu. Běda! Obvykle je plná nepozornosti a trápení. Neboť co jiného zmůže ubohý neduživý duch zaměstnaný tisícem různých věcí? A říkám vám důvěrně a bez příkras, že asi před dvaceti lety mne Bůh zbavil vší schopnosti čehokoli dosáhnout v osobní modlitbě přemýšlením a uvažováním či rozjímáním. Vše, co mohu dělat, je trpět a zcela prostě prodlévat svým duchem v Bohu a skrze své naprosté odevzdání přilnout k jeho konání, aniž bych se na něm nějak podílela, tedy kromě rozrušení, jež ve mně vzbuzuje Boží působení, když čekám, jak se jeho dobrotě zlíbí mě obdarovat.

(Jana Františka de Chantal /1572–1641/, korespondence)

Snažně vás prosím, zůstaňte chudé, buďte stále chudší i po deseti, dvaceti, po stu letech. Abyste na to nezapomněly, dívejte se na nazaretskou dílnu, kde Pán z potřeby větší lásky na třicet let „zapomněl“ na božskou slávu, vzal na sebe lidský úděl a stal se skromným dělníkem…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/490)

Když nás Bůh miluje, je vše ostatní relativní. Přijímám se s mými slabostmi a hranicemi. Představuji si, že v okamžiku smrti to každý člověk zažije. Jen láska Boží je to hlavní. Nemusím se snažit o lidské uznání, o to, co si druzí o mně myslí, mít strach před budoucností atd. To je osvobozující. Dovolte si luxus být slabá!

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 3. února 2002)

Nenacházím slova pro vyjádření milostí, které mi Pána dává … Chtěla bych být velkou světicí, abych získala od Boha milost obrácení srdcí a abych mohla dosáhnout toho, že ve všech bude možno pocítit plody Jeho krve. Nechtěla bych mít jen sama pro sebe milosti a dary Boží, ale chci sdílet s bratry všechno, co dostávám, abych mohla se všemi zasednout k prostřenému stolu božských milostí.

(Marie Anděla Astorch OSCCap. /1592–1665/)