KARMEL

Milý bratře!

Přijmi ode mne zase jednou pár řádek jako upřímný, bratrský pozdrav všem u vás doma a vůbec celé milé vzdálené vlasti. Sice vím, že Pán Bůh je s námi všude, že celá země je jeho, a přesto nutně máme jako strom své kořeny na určitém místě, určitý kousek země milujeme jako svou vlast, a čím hlouběji v ní naše kořeny spočívají, tím bezpečněji se pak může koruna našeho stromu života rozprostírat nad ostatní zem. A mám za to, že jsme tím víc schopni toužit po nebeské vlasti a s větším nadšením tušit, jak je krásná, čím vroucněji visíme se silnou, čistou a mužnou láskou na svém pozemském domově.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 11. února 1945)

Co Vám mám k tomu říci, ne-li to, že ať jsme sebeslabší, jsme ve všemohoucí ruce Boží a ten Bůh je něžný, může nám sice chvílemi uložit, abychom se podíleli na jeho utrpení, ale i tehdy zůstává ukryt v hloubi našich srdcí. Je tak dobrotivý, že v průběhu času užívá nás, kteří nejsme ničím, k tomu, aby zbudoval tu úžasnou věc, jíž je jeho království.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vážený pane,

dnes jsem se dověděla, že jste to byl s největší pravděpodobností Vy, kdo nás udal. Strávila jsem deset měsíců v koncentračním táboře. Můj otec zemřel po devíti dnech věznění. Moje sestra také ve vězení zemřela.

Když člověk pozná chudobu své modlitby, cítí potřebu věnovat jí alespoň hodně času. A když jí věnuje hodně času, začíná skutečně získávat to, v co doufal.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

A čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby ten hřích vyhnal. Ostatně každý si nejvíc pospíší odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, o to raději a rychleji je Bůh odpouští, protože jsou mu proti mysli. A když se pak božská lítost pozvedne k Bohu, zmizí všechny hříchy v propasti Boží dřív, než bych stačil mrknout okem, a rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nestaly – jen když tu byla dokonalá lítost.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Naučení 13)

Mé malé srdce je plné bezmoci, neboť není s to pojmout tu nesmírnou lásku… Můj Bože, když se vyléváš do malé nádobky stvořené bytosti, je to pro mne pravé mučednictví, neboť nejsem s to Tě v sobě obsáhnout.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

O své blízké budoucnosti nevím nic… Zůstaneme v tomto úseku? Bude ofenziva? Vrátíme se k poklidnému životu v zákopech s režimem dovolených? – To není možné zjistit. Nepřetržitě tu kolují ty nejrozpornější řeči a nejhanebnější báchorky. Tři dny jsem nemohl sloužit mši a ještě nevím, kdy ji budu moci začít znovu slavit. Snažím se to vyrovnat tím, že v duchu (bohužel velmi zřídka a nedbale) konám ony dva základní náboženské úkony obětování a sjednocení, jejichž vůbec nejniternější realizací je mše. (…)

Vždyť to nejste jen Vy, kdo je v každém okamžiku hnán sem tam – tím či oním zaneprázdňován. Je to Kristus ve Vás, protože se tak chce dávat jiným. Neodpírejte mu, aby se mohl stále dávat Vaším prostřednictvím. Svěřte se mu. Vaše pravá „řeč“, jak v modlitbě, tak v životě, je tato: „Pane Ježíši, odevzdávám se ti pro všechno, co ty chceš.“ Je jen jedno dobro: odevzdat se Kristu.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)

Co se týče vedení našeho duchovního života, náš první a hlavní duchovní vůdce je skutečně Duch svatý. Celá naše modlitba a vnitřní nadpřirozený život milosti je jeho dílo. Krásně to řekla Panna Maria v La Salettě: „Blahoslavené duše pokorné, vedené Duchem svatým, ty se nikdy nezlomí.“ K tomu je třeba být prostý, pokorný, otevřený Duchu svatému, jako byla ona sama.

(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Bratře, nepočítejte s tím, že se stanete svědkem obecné obnovy – v křesťanstvu, mezi kněžími, v řeholních řádech –, která by byla jednohlasně vítána a s nadšením uváděna ve skutek. Složíte proto ruce do klína a budete nečinně čekat? Žijte svůj mnišský život i přes všeobecný úpadek. (…)