Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Ano, Kristus je v nás. Není mimo nás, tam, kde myslíme, že jej nalezneme … v mlčení, v modlitbě. Při nejživější činnosti je v nás, nebo lépe řečeno nežijeme my, ale on je v nás. Nehledejte tedy Krista mimo sebe jako něco, co musíte následovat, nutit k příchodu, ani ho nehledejte mimo svůj činný život – vždyť pro Vás je zde, v přítomném okamžiku. Nejste to Vy, kdo je plně zaměstnán od rána do večera – je to Kristus. Váš Kristus, který Vám náleží, tak jak je ve Vás. Váš Kristus je Kristus činnosti; pro Vás je právě v činnosti.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)
Tento den, 6. červen, nám připomíná bitvu za Evropu a za její svobodu. Tehdy před šedesáti lety šlo o osvobození Evropy a světa od nelidské diktatury, která pohrdala člověkem. Lidská osoba byla pošlapávána a zneužívána jako nástroj šílenou mocí, která chtěla vytvořit nový svět. Mluvilo se o Bohu, ale byl používán jako nálepka, která byla nástrojem vůle k absolutní moci.
Ať jsme sebechudší, musíme se bez jakékoli postranní myšlenky vrhnout do svatodušního ohně, jenž sežehne vše, co má být sežehnuto, a v nás promění a prozáří ony požehnané věci, které do nás Bůh vložil v den našeho křtu a vkládá je do nás při každém setkání, kdy ho do svých srdcí při mši přijímáme.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Horký den. Prázdný žaludek. Krásné kupovité mraky plují nad lesy a všechno je tiché.
Mše je tím nejpodivuhodnějším, co kdy vstoupilo do mého života. Když stojím u oltáře, cítím, že jsem skutečně tou osobou, jakou mě Bůh opravdu chtěl mít. Největším darem, který každý může dostat, je mít podíl na tom nekonečném činu, jímž se Boží láska vylévá na všechny lidi.
(Thomas Merton, deníkový zápis z vigilie Letnic, 4. června 1949)
„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije…“ Co je to však za žízeň? Odpověď je jednoduchá: když do duše vstoupí Duch svatý, rozdmýchá v ní řeřavé uhlíky a zapálí oheň lásky. Duše vzplane plamenem lásky a z tohoto ohně pak vylétají jiskry lásky, které budí žízeň a lahodnou touhu po Bohu.
(Jan Tauler, OP /1300–1361/, kázání 11.2)
Lidé neznají dosti Ducha svatého, a proto ho málo vzývají. Jediný způsob opravdové modlitby k němu spočívá v tom, že se mu odevzdáme. Uchvátí nás, aniž to řekne, vede nás, zatímco si myslíme, že jdeme sami. Proniká do našeho života a působí v něm jako tajemná síla, i když si někdy myslíme, že náš život ubíhá v malosti, jednotvárnosti, je unavený, suchopárný a bez radosti. (…) Neříkejte, že nepokračujete na duchovní cestě, protože nepozorujete, že byste pokračovala. Ať je to zastřené světlo, ať je to studené teplo – přijímejte, co Duch svatý posílá. Přijímejte jeho způsoby.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 16. května 1940)
Dnes ráno jsem se stal františkánským terciářem v kostele Santa Chiara. Toužil jsem po tom už dlouho. (…) Vnímal jsem, že mě svatý František přivítal s radostí, ne však kvůli mé osobě, ale spíš kvůli tomu, co chce ve mně vykonat Ježíš.
(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, deníkový zápis, 6. listopadu 1920)
Milé dítě,
jednou jsem Vám už napsal dopis, došel Vám? Poslal jsem Vám spoustu pohlednic, ale mám dojem, že se cestou k Vám ztratily! A každý týden se pokouším poslat Vám balíček čokolády nebo fíků. Já jsem Vaše dopisy, Vaše dobrotivé dopisy, dostal v pořádku. Jak je to však bolestné, že s Vámi nemohu navázat spojení, že Vám nemohu poslat žádnou pomoc! (…)
Ještě jedna evangelistova poznámka mi připadá důležitá. Říká, že Ježíš zvedl ruce a požehnal jim. Když jim žehnal, vzdaloval se od nich. Jeho poslední obraz pro ně tvořily pozvednuté ruce, žehnající gesto. Nanebevstoupení je žehnání. V žehnání Kristus odchází, platí to však rovněž naopak – v žehnání zůstává. Takový je i nadále jeho vztah ke světu a ke každému z nás: on žehná, on sám se pro nás stal požehnáním. Snad právě tato slova by mohla objasnit ten zvláštní rozpor loučení a radosti, s níž se učedníci vraceli domů: událostí, kterou učedníci zažili, bylo žehnání. A jako požehnaní pak odsud odcházeli – jako požehnaní, nikoli jako opuštění. Věděli, že jsou požehnaní navždy a že rovněž navždy jsou pod žehnajícíma rukama, ať už půjdou kamkoli.
(kard. Joseph Ratzinger, meditace o slavnosti Nanebevstoupení Páně)
Byla jsem v kostele sama s nepřátelským vojákem a snažila jsem se za něj modlit.
Vzpomeň si, že vám bylo přikázáno milovat i své nepřátele. Já jsem zemřel za všechny. Proč bys ty měla dělat výjimky? V nebi potřebuji všechny duše. Ty neznáš tajemství srdcí. Možná tvůj nepřítel potřebuje modlitbu. Daruj mi ji – pro něj – jako jeho sestra. Dávej mi duše. Za to se modli a dovol, abych se já modlil skrze tebe.
(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 17. července 1940)
Ne všichni Ježíše Zmrtvýchvstalého viděli. Proč vlastně? Proč nepřišel vítězně za farizeji či za Pilátem, aby jim ukázal, že žije, a proč se zrovna oni neměli dotknout jeho ran?
Vidí jej pouze ten, komu se On chce zjevit. A On se zjevuje pouze tomu, koho může poslat. On se nezjevuje zvědavosti, ale lásce…
(kard. Joseph Ratzinger, velikonoční meditace, 1984)