Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Vznešená paní,
jsem zcela neschopen vyjádřit, jak velkou starost mi působí Vaše úzkostné stavy. Obviňujete se z bezvýznamných maličkostí, jež si vymýšlíte Vy, ne Bůh. Zacházíte až tak daleko, že škodíte svému zdraví, měníte svůj vnitřní život v pustinu a odmítáte každou duchovní i hmotnou pomoc kvůli věcem tak nicotným, že by je nevymyslelo sedmileté dítě. Bůh se o takové drobnosti nezajímá.
Neumíš si ani představit, jak moc jsem se modlila za tebe a za tvé záležitosti, ať se všechno zařídí tak, jak je to nejlepší. Drahý tatínku, když trpíš, podívej se na svou bolestnou Matku s mrtvým Ježíšem v náručí. Srovnej svou bolest… Při pohledu na zakrvácené tělo svého Boha a slzy Panny Marie se uč trpět v pokoji, nauč se utěšovat Nejsvětější Pannu a plač nad svými hříchy…
(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)
Kdyby nám papež z Říma poslal kousek Svatého kříže, přijali bychom ho s velkou úctou a zbožností a děkovali za takovou přízeň a laskavost. Ježíš Kristus, nejvyšší velekněz, nám z nebe poslal část svého kříže: bolesti, které snášíme. Nesme jej pro jeho lásku, snášejme jej s trpělivostí a děkujme mu za tolik přízně.
(Ignác ze Santhià OFMCap. /1686–1770/)
Drahá sestro Olympie,
poslouchej, prosím, co Ti chci říci. Proč jsi tak ustaraná, smutná a znepokojená? Proto, že bouře, jež doléhá na církev, je silná a hrozivá a zahalila všechno do trvalé temnoty? Proto, že se blíží svému vrcholu? Proto, že nám každý den přináší hrůzu nahánějící ztroskotání, zatímco se celý svět kolem nás řítí v sutinách? (…)
Roku 1683 oblehli Turci Vídeň. Spojené evropské armády neměly šanci konkurovat dvoj- až trojnásobné početní převaze osmanského vojska. Svědectví o krutosti invaze se nám dochovalo v podání křižovníka Jana Františka Beckovského /1658–1725/, který obléhání Vídně popsal takto:
Jak dobrý je otec marnotratného syna! Ale Ty jsi tisíckrát laskavější než on! (…) Nejen žes marnotratného syna přijal s tak nevýslovnou dobrotou, bez trestání, bez výčitek, bez připomínání minulosti, ale přijal jsi jej s polibky, s nádhernou tunikou a synovským prstenem. A nejen že jsi jej takto přijal, ale sám jsi ho jako dobrý Otec hledal a sám jsi ho přivedl z dalekých krajů! A na jakou božskou hostinu, o mnoho lepší, než vystrojil otec marnotratného syna, jsi mě hned pozval!
(Charles de Foucauld /1858–1916/, L’Imitation du Bien-aimé)
Drahý příteli v Bohu,
nezáleží na tom, jak zlý nebo zkažený jsi, byly-li Ti odpuštěny všechny Tvoje hříchy, jednotlivě i všeobecně, podle učení církve. Pokud máš pocit, že jsi udělal všechno, co bylo v Tvých silách, aby ses vyzpovídal a dostal rozhřešení, pak můžeš začít se cvičením. Dokonce i když si stále myslíš, že jsi zcela zlý a odporný, i když jsi přesvědčen, že Tvoje já je jenom na obtíž, a tento pocit se Tě natolik zmocnil, že téměř nevíš, co si máš se sebou počít, musíš přesto dělat, co Ti říkám:
Je třeba začít od vlastní bídy a v ní hledat, jak dojít k odpuštění. (…)
Myslel jsem na to dnes ráno, když jsme dorazili do L’Aquily a nemohli přistát: hustá mlha, všechno bylo tmavé, nešlo to. Pilot vrtulníku kroužil, kroužil, kroužil... a nakonec uviděl malou díru a podařilo se mu do ní vletět: je to mistr. A já jsem si v té situaci pomyslel: totéž se děje s bídou, s naší vlastní bídou. Tolikrát se díváme a vidíme, že nejsme nic, že jsme méně než nic; a kroužíme, kroužíme..., ale někdy Pán vytvoří malou skulinku: „Vejdi tam, to jsou Pánovy rány.“ Milosrdenství existuje, ale je ve tvé bídě. Je to skulina, kterou Pán ve tvé bídě udělá, aby ti umožnil vstoupit. Milosrdenství, které přichází ve tvé, v mé, v naší bídě.
(papež František, promluva v L’Aquile, 28. srpna 2022)
Svatá Maria, Matko Boží,
tys dala světu pravé světlo,
Ježíše, svého syna – Syna Božího.
Ty ses zcela odevzdala Božímu volání
a stala ses pramenem dobroty,
který z Něho vyvěrá.
Ukaž nám Ježíše.
Veď nás k Němu.
Uč nás poznávat Ho a milovat,
abychom i my byli schopni opravdové lásky
a mohli se stát uprostřed žíznícího světa
prameny živé vody.
(Benedikt XVI., závěr encykliky Deus Caritas est, prosinec 2005)
Naše nepokojná mysl, která je hlavním nástrojem veškeré lidské komunikace, je zároveň hlavním kamenem úrazu při modlitbě. Zdá se, že má od přírody blíž k rozptylování než k soustředění. Raději je nespoutaná, neustále bloumá, chytá se každého nového podnětu a probírá jej ze všech stran, místo aby upřela pozornost jedním směrem a setrvala u něj. Chce se stále zaměstnávat, nepřetržitě pracovat, starat se, vzpomínat, plánovat, konstruovat, předjímat či argumentovat, hledat a ptát se. Dokonce i při našich pokusech o modlitbu se stylizuje do Boží pozice a sama odpovídá na každou naši prosbu, takže v rozhovoru s Bohem sama hraje všechny role.
Existuje jedna forma modlitby, která nás zvlášť podněcuje k tomu, abychom se pustili do evangelizace, a motivuje nás k tomu, abychom usilovali o dobro druhých. Je to přímluvná modlitba. (…) Objevujeme tak, že přímluvná modlitba nás neodvádí od opravdové kontemplace, protože kontemplace, která vytěsňuje druhé lidi, je klam.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 281)