KARMEL

Prosím, abys tento list neotvíral, dokud se nedozvíš, že jsem mrtev.

Mistře Martine, nejdražší bratře v Kristu!
Napomínám tě v Pánu, aby ses bál Boha, zachovával jeho přikázání a vyhýbal se společnosti žen. (…)
Pamatuj, že jsem tě od mládí učil sloužit Kristu Ježíši – a jak rád bych tě jednoho dne naučil vše, co vím, kdybych jen býval mohl! Víš také, že jsem odsuzoval lakotu a nezřízený život duchovních. Právě kvůli tomu z milosti Boží trpím pronásledování, které se proti mně brzy dovrší; nebojím se však být hanoben pro jméno Ježíše Krista. Prosím tě také z celého srdce, abys nedychtil po majetku. Budeš-li povolán ke správě farnosti, starej se o čest Boží, o spásu duší a o práci, ne o chov prasat nebo správu pozemků. A staneš-li se farářem, dej si pozor, abys neměl mladou kuchařku, abys nebudoval spíše dům než duši. Hleď, abys byl stavitelem duchovního stánku, pomáhal chudým a žil v pokoře – a abys neprojídal majetek hodováním.
Bojím se také, že pokud nenapravíš svůj život a nezřekneš se krásných a nadbytečných šatů, budeš přísně pokárán od Pána – stejně jako budu pokárán i já nešťastník, který jsem se takovými věcmi zabýval, když jsem se nechal svést špatnými zvyky lidí a jejich pochvalami, zasažen duchem pýchy proti Bohu.
A protože už od mládí výborně znáš mé kázání i veřejné vystupování, není třeba, abych ti psal něco dalšího. Prosím tě ale pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mě nenásledoval v žádné lehkomyslnosti, kterou jsi na mně mohl vidět. Víš, že předtím, než jsem se stal knězem, jsem – ach běda! – rád a často hrával šachy, mařil tím čas a mnohokrát jsem tou hrou nešťastně popouzel k hněvu jiné i sebe. Proto i pro jiné nesčíslné viny, jichž jsem se dopustil, se odevzdávám tvým prosbám k nejmilostivějšímu Pánu, aby mi odpustil, aby ráčil řídit můj život a po překonání nástrah nynějšího věku – těla, světa a ďábla – aby mě nakonec v soudný den usídlil v nebeské vlasti.
Buď zdráv v Kristu Ježíši spolu se všemi, kteří zachovávají jeho zákon. Mou šedou suknici si můžeš nechat na památku. Myslím ale, že se ti šedivá barva oškliví; dej ji tedy, komu uznáš za vhodné. Bílou suknici dej faráři, mému žáku. Jiřímu (Jiříkovi) dej také kopu grošů nebo i tu šedou suknici, protože mi věrně sloužil.

(Jan Hus /1370–1415/, dopis mistru Martinovi z Volyně, začátkem října 1414; do současné češtiny převedl Alexandr Flek)