KARMEL

Všechno, co je ve mně dobré, způsobilo svaté přijímání, jemu vděčím za všechno. Cítím, že mě ten svatý oheň zcela proměnil. Ach, jak se raduji, že jsem Tvým příbytkem Pane, mé srdce je svatyní, ve které ustavičné přebýváš…

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1392)

Boží odpuštění napravuje nenapravitelné. Ne tím, že by způsobilo, aby to, co bylo zničeno, zničeno nebylo. Ale tím, že v srdcích, kde hřích poničil růže první lásky, jejich čistotu i svěžest, dává vykvést tmavým růžím – leckdy stejně krásným, někdy i krásnějším –, růžím druhé lásky s její lítostí, s jejími slzami, s její horoucností.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Od července 1890 pobýval svatý Charles de Foucauld v trapistickém klášteře v Akbesu (tehdy Sýrie, dnes Turecko). Zde byl svědkem počátků arménské genocidy, která vrcholila v letech 1915–18 a při níž Turci vyvraždili přibližně 1,5 milionu Arménů. Charles tehdy velmi trpěl pocitem, že jej chrání jeho národnost. Roku 1896 psal své sestřenici:

Svěřujeme ti, Matko, svět, všechny lidi a všechny národy, svěřujeme ti také toto zasvěcení se za svět a dáváme je v oběť tvému mateřskému srdci. Neposkvrněné srdce Mariino, pomoz nám přemáhat nebezpečí zla, které se tak snadno zabydluje v srdcích dnešních lidí – zla, které ve svých nepředvídatelných důsledcích zatěžuje naši současnost a zdá se uzavírat cesty k budoucnosti.

Od hladu a války, vysvoboď nás!
Od atomové války, od nevypočitatelného sebezničení a ode všech válek, vysvoboď nás!
Od hříchů proti lidskému životu od jeho počátku, vysvoboď nás!
Od nenávisti a pošlapávání důstojnosti Božího dítěte, vysvoboď nás!
Od všech druhů nespravedlnosti v životě společnosti, států i mezi národy, vysvoboď nás!
Od pohrdání Božími přikázáními, vysvoboď nás!
Od snah zašlapat pravdu o Bohu v lidských srdcích, vysvoboď nás!
Od hříchů proti Duchu svatému, vysvoboď nás!
Vysvoboď nás!

Matko Ježíšova, přijmi toto volání obtěžkané utrpením všech lidí a celých společností. Ať se ještě jednou v dějinách světa zjeví nekonečná moc milosrdné Lásky! Ať zadrží zlo. Ať v Neposkvrněném srdci zazáří pro všechny světlo naděje.

(Jan Pavel II., úryvek ze Zasvěcení Panně Marii Fatimské, během návštěvy na poděkování za záchranu života, 13. května 1982)

Když se začaly spojenecké oddíly 6. června 1944 vyloďovat ve Francii obsazené německým vojskem, bylo to pro celý svět signálem naděje, že nadchází mír a že Evropa bude svobodná. Co se tehdy vlastně stalo? Stalo se to, že se jednomu zločinci a jeho kumpánům podařilo převzít v Německu moc. A protože vládla strana, tak zákonnost a nezákonnost byly spolu propojeny a často se skoro zaměňovaly, protože vláda řízená zločincem si osobovala také právní výsady státu a jeho zřízení. Zřízení, které mělo sloužit spravedlnosti, se zvrhlo, a upevňovalo se tak panství nezákonnosti a znamenalo opravdovou vládu lži, která zamlžovala svědomí. Této vládě lži sloužil systém teroru, v němž nebylo možné nikomu důvěřovat.

„Uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici.“
Není pohrdanějšího, opovrhovanějšího stavu, z něhož si voláš duše, nejen abys je spasil, ale abys z nich učinil své nejmilejší a pozvedl je k velké svatosti. Z prachu cesty zvedáš ztracené a zašlapané drachmy a vracíš jim jejich původní krásu. Nikdy nezoufejme nad sebou ani nad jinými, ani nad nikým jakkoli tonoucím v neřestech, jakkoli vyhaslé se v něm zdají všechny dobré city; nikdy nepřestávejme doufat ve spásu ani v možnost získat obdivuhodnou svatost. Bůh je na to dost mocný. Dobrý pastýř může dovést ovce do ovčince hodinu před polednem stejně jako za svítání; jeho dobrota i moc neznají hranic. Doufat je naší povinností.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)

Blahoslavený Charles de Foucauld bude svatořečen papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje a intenzivně pocítíme, že jsme lid, že patříme k lidu.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 270)

Co člověku, který dosáhl sjednocení s Bohem, zůstává? Zůstává mu duše plná Boha a tělo plné utrpení. Na dno této duše však Boží pohled proniká tak často, že se mu každé utrpení jeví jako nepatrné, a Bůh mu při každém svém příchodu do jeho nitra v jediném záblesku ukazuje, co má dělat.

(Jan Tauler OP /1300–1361/, kázání 57.8)

Když přijmete Kristovo Tělo a jeho Krev, dokážete všechny své záležitosti odložit na pozdější dobu a věnovat dostatečně dlouhý čas modlitbě, která bývá nazývána díkůčinění? Doba po přijímání je totiž tím nejvhodnějším časem k vyjádření úcty, kterou jsme povinováni svému Bohu a Spasiteli. Ti, kdo nešli ke svatému přijímání, odcházejí. I vy můžete jít, žádný postih za to není. Je tu však víra – víra ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii – a tu je třeba chránit víc než cokoli jiného. Cítíte to a chápete, že ve hře je smysl pro důstojnost člověka a Boha a že byste měli zůstat na kolenou. To je dobře.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Žít, žít)

Dalším typickým způsobem pronásledování za španělské občanské války byly hromadné popravy. V Barbastru byl vraždou 42 studentů a šesti představených zcela vyhlazen bohoslovecký seminář. Ze dne 13. srpna 1936, kdy bylo zabito již 29 seminaristů, se dochoval dopis zbývajících studentů, kteří očekávali svou popravu: