KARMEL

Díky, díky Ti, Otče věčný,
žes nepohrdl mnou, svým tvorem,
neodvrátil jsi ode mne svou tvář
a neodmítl jsi mé touhy.
Ty, světlo, přišel jsi ke mně, temnotám;
Ty, živote, ke mně, která jsem smrt;
Ty, lékaři, k mým těžkým nemocem;
Ty, věčná čistoto, ke mně plné bláta nesčetných hříchů;
Ty, nekonečný, ke mně konečné;
Ty, moudrosti, ke mně, která jsem pošetilostí.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 10)

Oheň lásky k lidem, jež miluje Bůh, vás stravuje stejně jako oheň Boží lásky – a je to ta samá láska. Spaluje vás hladem po nadpřirozeném štěstí nejprve pro ty lidi, jež znáte, pak pro ty, o nichž jste sotva slyšeli, a nakonec pro všechny. Tento oheň vás spaluje touhou, která nevede okamžitě k činu, ale k Bohu. A rychlým, míruplným, spalujícím proudem této touhy jste neseni k modlitbě spíš než k činu … (…)
Svatá Terezie z Avily, pros našeho Boha, aby naplnil svět ohnivými řekami spásy…

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 15. října 1948)

Člověk, který miluje a chce být milován, musí trávit svůj čas v blízkosti svého přítele tak, aby na něj mohl občas pohlédnout a čekat, až uslyší jeho hlas. Tváří v tvář nebo bok po boku; v každém případě velmi blízko. (…) Proč na sebe brát úkoly, které nás od přítele vzdalují – a namlouvat si, že je plníme kvůli němu? Žádný hrdinský čin, který vykonáme, žádná oběť, kterou pro milovaného – ale daleko od něho – přineseme, nebude mít takovou hodnotu jako prosté setrvání po jeho boku. Velkými činy a oběťmi si hrdina jistě může získat lásku druhých, ale jen v případě, že se zrodily z důvěrné blízkosti, která jim předcházela nebo po nich bude následovat…
Žádná oběť není dost velká, jde-li o to, abyste mohli být spolu nebo – jelikož mluvíme o Boží blízkosti – abyste v klidu pobýval před Bohem. Hlavní požadavek, který na vás klade láska k Bohu, je totiž stejný jako hlavní požadavek lidského přátelství. Tím je také plně ospravedlněna kontemplativní modlitba, jak ji praktikují Boží přátelé. Neutichající, vytrvalá modlitba. Modlitba dlouhého přebývání.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

Osvoboď se od zlozvyku mít malé touhy. Vstup na cestu žáru lásky – to přísluší nevěstě. Neboj se vroucnosti, pros o ni. … Sama nemůžeš nic – pros mě. … A všechno, co ti dám, rozdávej druhým.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 22. července 1944)

Tváří v tvář zlu, které existuje ve světě, lze zavřít oči a stáhnout se do sobectví. Dopadne to tak pokaždé, když se neodvažujeme podívat se na to zpříma, očima víry. Leč s vírou! To pak je pokaždé pohled na zlo výzvou ke svatosti. Jestliže jsme pochopili tohle, máme klíč k pochopení Ježíše. Držte se a pomyslete na to, že staví-li Vás Bůh na taková místa, má k Vám důvěru.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Často se divím, co ze mě Bůh v tomto stavu má – bez víry, bez lásky – ani v pocitech. Nedávno jsem se cítila tak špatně, že to ani nedokážu říci. V jednu chvíli jsem byla blízko tomu, že jsem to málem odmítla přijímat. Schválně jsem si vzala růženec a velice pomalu, aniž bych nad ním meditovala nebo přemýšlela, jsem se ho pomalu a klidně modlila. Ta chvíle pominula…

(Matka Tereza, dopis biskupu Picachymu, 21. září 1962)

Co na tom, že naše ubohá srdce prožívají bouřlivé chvíle! Důležité je, abychom se těmito chvílemi, do nichž nás může uvrhnout překvapení, nikdy nedali zastrašit. To znamená mít důvěru v ono tak laskavé, tak něžné Spasitelovo milosrdenství. On přece stvořil naše srdce a myslíte si, že ho udiví zjištění, jak jsou slabá? Přeje si jen jediné, aby se ta srdce nezatvrdila.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Blahoslavený člověk, který snáší svého bližního v jeho křehkosti právě tak, jako by si sám přál, aby on snášel v podobném případě jeho. Blahoslavený služebník, který všechno, co má dobrého, vrací Pánu Bohu, protože když si něco ponechá pro sebe, »ukrývá peníze svého Pána« a »bude mu odňato i to, co si myslí, že má«.

(Napomenutí svatého Františka, 18/167; po roce 1216)

Pro mne je modlitba především život. Nedovedu vnímat Boha odděleně od všeho stvořeného, protože Bůh je natolik živý a přítomný v celém stvoření. Proto bych k němu chtěla v modlitbě přicházet se všemi tvory, neoddělovat se od nich, když mu je přináším, aby ani on nebyl oddělen od všeho, co stvořil a co miluje láskou Stvořitele, láskou Otce (…).
Při modlitbě můžeme strávit všechen čas odháněním myšlenek na to, co máme rády, a stejně se nám to nepodaří. Proč tedy nevzít od první minuty s sebou to, co milujeme, aby to sama Boží láska očistila?

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1946)

Ó, poušti, Kristovými květy ozdobená! Poušti, kde rostou mystické kameny Apokalypsy! Z těch je postaveno město velikého Krále. Svatá samoto, kde důvěrně okouším Boha! Příteli, co děláš ve světě, vždyť jsi větší než celý svět. Proč se zdržuješ v dusivém stínu domů? Proč zůstáváš v zajetí klece velkoměsta? Věř mi, nevím, čím to je, ale zde je světlo jasnější. Osvobozena od bídy těla rozletí se duše k nebi.

(sv. Jeroným /347–420/, dopis Heliodorovi)