Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
„Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se mě. A předmětem je láska. … Ježíšovo lidství je dojemné: i jako vzkříšený snažně prosí o lásku, o lidskou lásku. On se neptá: Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství, pochopil jsi to, co jsem žil? Ale on místo toho jako by říkal: všechno nechávám na lásce a ne na projektech jakéhokoli druhu. Musím odejít, ale nechám vám tu jednu otázku: probudil jsem ve vás lásku? A vám, kteří si jako Petr kvůli mnoha zradám nejste jistí sami sebou, ale přece mě pořád milujete, vám svěřuji své poselství.
(Ermes Ronchi, úryvek z meditace, která zazněla při duchovních cvičeních papeže Františka a římské kurie v roce 2016)
Víme, že pokaždé, když se člověk uchází o Boží blízkost, vstupuje do hry společenství svatých, jehož cílem je spása všech lidí. Každý Bohu oddaný člověk je za spásu druhých do určité míry zodpovědný. Všechny, na nichž mi záleží, předkládám Bohu. „Pane, každého z těch, které miluji, vkládám do tvé dlaně; vidíš tak, co pro mne znamenáš, vidíš, co pro mne znamenají…“
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dopisy Patrikovi)
Nepřekračujte práh své odolnosti. Buďte před Pánem Bohem jako něco ubohého, zcela bědná, poraněná, a na něm ponechte, ať vše zařídí. Veškeré zábrany pocházejí z toho, že Bůh od Vás žádá trochu víc odevzdanosti, abyste tu překážku podlezla a ponořila se do Něho, a ne, abyste se přepínala.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Včera v noci jsem se snažila si připomenout všechno, co jste mi řekl, a dokázala jsem si vzpomenout na jedinou věc: že patřím jenom Bohu. Protože sestry nejsou moje – i ony patří jen Jemu – budu Ježíšovi Janem Křtitelem. Budu se radovat, protože Ženich má svou nevěstu, Ježíš má lásku mých sester.
(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 25. února 1963)
Jak je to jednoduché! Dívejme se na Krista, stále jen na něho patřme. Vězme, že každou myšlenkou, každým slovem, každým činem – lhostejno jakého druhu – Kristus k nám nepřichází, ale vychází z nás. Byl již dříve v našem nitru a klíčí jako semeno, které prolamuje slupku našeho vlastního já.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 2. ledna 1936)
On, který je Bůh lásky a který nás s nekonečnou něžností miluje, nečeká, až budeme dokonalí, aby si nás zamiloval a použil nás jako svých nástrojů. Dopřává nám, že můžeme druhým působit dobro, a přitom být velice ubozí, být niterně zranění a mít plno chyb: on se dívá na tu velikou touhu, kterou máme v hloubi srdce, a kvůli ní nám vše odpouští.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Cit je vzácná, jemná věc v duchovním životě, ale spíše provázející věc samu a je přelétavý a není v naší moci. Když jej chceme násilím mít, spíše uteče jako vzduch, když jej chceme vzít do hrsti. Pán Bůh ho často odnímá, abychom na něm neulpěli sobecky a šli dál k Němu. Svatá Terezička řekla, že většinu života v Karmelu prožila v bezútěšnosti. Řekla zajímavě: „Mám radost, ale já nevím, že ji mám.“ Jistě můžeme podobně říci: Mám lásku, ale já nevím, že ji mám.
(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1993)
Sebepoznání
Je dobré, že se tak poznáváš.
Ale nezapomeň, že tvoje bída Pána tak moc nevzrušuje.
Jako bídného tě pozval.
Vzrušuje ho a s netrpělivostí čeká,
že se budeš z jeho pozvání radovat. Na to čeká!
Na tvoji radostnou, věřící lásku.
Nezapomínej se radovat!
Co neuděláš dnes, neuděláš už nikdy!
„Kdo je věrný v maličkosti,
je věrný i ve velké věci.“
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, listopad 1978)
My považujeme bolest za něco, co nám brání v naší práci, v naší modlitbě a v našem spojení s Bohem, a proto ji snášíme špatně. Musím se naučit chápat ji právě jako svou práci, svou modlitbu a příležitost ke spojení s Bohem, snad se tak naučím snášet ji lépe.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z března 1955)
Neustále tu je jedna myšlenka, jež nám pomáhá a okamžitě nás zklidní: pomyšlení, že v každém okamžiku, a ať jsme kdekoli, můžeme udělat to nejlepší, to znamená přijmout ten okamžik z Božích rukou, z rukou Ježíšových, které políbíme se slovy díků.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
„Bratru Antonínovi, mému biskupovi, přeji spásu já, bratr František. Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v Řeholi.“
(dopis sv. Františka z Assisi)