TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Spolu s těmito řádky Vám posílám odpověď na dopis, který jsem dostal od naší dobré sestry N... (1); buďte tak laskavá a předejte jí mé psaní. Zdá se mi, že má veskrze dobrou vůli, ale že chce být – pokud jde o duchovní růst – rychlejší než milost: člověk se nestane svatým naráz!
Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Rozpomeňme se oba, Vy i já, na naši prvotní horlivost. Poslužme si příkladem a zkušenostmi tohoto řádového bratra, kterého sice svět nezná, ale Bůh ano, a který je Bohem velmi hýčkán.
Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Protože si tolik přejete, abych Vám sdělil metodu, kterou používám k dosažení života v Boží přítomnosti, nechci Vám zamlčet...
Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Vše, co jsem od lidí slyšel, co se týče Boha, co jsem o Něm četl nebo pochopil, to vše mě nemůže uspokojit. Jak bychom Ho mohli popsat, jak bychom mohli nalézt slova, kterými Ho vylíčit, když je nekonečně dokonalý? Jedině víra Ho může odhalit nebo mne poučit, čím je.
Kdybych byl kazatelem, kázal bych přede všemi ostatními věcmi o praxi přítomnosti Boha. Kdybych byl duchovním vůdcem, doporučil bych to celému světu – tak považuji toto cvičení za důležité a snadné.
(z dopisu bratra Vavřince)
Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Nejsvětější, nejdůležitější a nejpotřebnější cvičení v duchovním životě je Boží přítomnost. Že totiž člověk má zalíbení v Jeho božské společnosti a v rozhovoru s Ním a dále že si navykne pokorně Ho oslovovat a hovořit s Ním v postoji láskyplného příklonu srdce, a to vždy, ano, v každém okamžiku, ne formálně, ne odměřeně, především v čase pokušení, protivenství, suchopáru, zármutku a opuštěnosti, ano, i uprostřed naší nevěrnosti a našich hříchů.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Mohli bychom si myslet, že budeme-li ustavičně plnit Boží vůlí, ze života se stane nesmírná nuda...
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Každý z nás přichází na svět se snem udělat ze svého života něco velkého, něco, co zanechá stopy, co nese ovoce. Bůh sám nás k tomuto snu inspiruje. To on činí člověka velkým.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Bůh k nám promlouvá zvenku i zevnitř. Zvenku hovoří prostřednictvím bible, která je jeho slovem, a prostřednictvím církve, která jeho slovo tlumočí a zvěstuje. Církev je prodloužením vtělení a Ježíš sám jí zaručil, že stojí za vším, co církev říká: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal“ (Lk 10,16). Této Boží vůli, která přichází zvenku, musíme dávat přednost.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Traumatické události v našem životě nám poskytují výhradní příležitost, aby se Boží láska pro nás zkonkretizovala.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Cítíš strach, vyprahlost, bezmoc, smutek? „Ze strachu,“ píše de Caussade (1), „ochromenosti a zoufalství se stanou verše chvalozpěvu temnoty. Člověk je přešťastný, když nevynechá ani slabiku. Víme, že všechno stejně vyústí ve zpěv ‚Sláva Otci‘. Ze zbloudění učiníme cestu. Tma se stane ukazatelkou směru. Pochyby nám dodají jistotu, a čím nerozhodnější je Izák, jakou to oběť má přinést, tím více skládá Abrahám všechno do rukou Prozřetelnosti a vše očekává od ní.“