Památka Probodení srdce sv. Terezie, 26. srpna
»Mezi Tereziinými ctnostmi vyniká především její láska k Bohu, kterou náš Pán Ježíš Kristus četnými viděními a zjeveními ještě zvětšil. Tak si jí v jednom vidění zvolil za svou nevěstu; v jiném viděla Terezie stát vedle sebe anděla, který jí proklál srdce hořícím kopím. Tyto nebeské dary Boží lásky roznítily v jejím srdci takový oheň, že s vroucí láskou slíbila dělat vždy to, co bude poznávat jako dokonalejší a jako to, co patří k větší slávě Boží.«
(Řehoř XV., Bulla ke svatořečení)
Ze spisu »Plamen lásky žhavý« od sv. Jana od Kříže
V knize Deuteronomium říká Mojžíš, že „Hospodin, náš Bůh je oheň stravující“ (1). Tím se myslí oheň lásky – oheň nekonečné síly, který může stravovat tak, že se to nedá srovnat s žádným jiným ohněm, a hoří tak prudce, že to, čeho se dotkne, může přetvořit v sebe. Ale v každé duši hoří a spaluje ji podle toho, jak ji najde připravenou: některé více, jiné méně; a také nakolik on chce a jak a kdy chce. A když se tento nesmírný oheň lásky dotkne duše poněkud prudčeji, vystupňuje lásku duše, že se jí zdá, že hoří víc než všechny žáry světa. A protože tento božský oheň nyní přetvořil duši v sebe, cítí nejen jeho výheň, ale sama se stane výhní mocného ohně.
Je obdivuhodné a stojí za to, abychom se zmínili o tom, že tento Boží oheň je sice tak prudký a stravující, že by tisíc světů strávil mnohem snadněji než pozemský oheň jediné lněné vlákno, a přece nestráví a nezničí duše, ve kterých hoří. Spíše v nich plane něžně a svou silou a svým žárem je oblažuje a zbožšťuje. Neboť když se Bůh takto duši sdílí, chce jí dát větší krásu a velikost, proto ji nesužuje, ale rozšiřuje; nevyčerpává, ale oblažuje a prozařuje a obohacuje.
Šťastná duše, která došla tak vynikajícího údělu, jímž je ona výheň: všechno ví, všechno okouší, dělá všechno, co chce, a všechno se jí daří (2), nikdo ji nepřemůže, nic se jí nedotkne. Protože tato duše je ten, o kom apoštol říká: Člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho (3). A jinde: „Duch zkoumá všechno, i hlubiny Boží“ (4).
Když duše plane takovou láskou, může se stát, že cítí, jakoby ji nějaký serafín probodl kopím napuštěným nejžhavější láskou a pronikl ji tímto žhoucím uhlíkem (5), neboli, lépe řečeno, oním plamenem, a vypálil jí tak žhavé znamení. Tehdy se duše cítí jakoby proměněná v onen mocný plamen lásky a jakoby probodená jak v srdci, tak ve svém nejhlubším nitru.
Málo duší dojde až sem, ale některé sem došly, většinou duše těch, jejichž ctnost a duch měly jako dědictví přejít na jejich syny a dcery. Bůh tak dal hlavě v prvotinách Ducha bohatství a sílu, podle toho, jaké mělo být dědictví domu.
Ó šťastná ráno, zasazená tím, kdo dovede jen uzdravovat! Ó žádoucí a přešťastná ráno, neboť jsi nebyla zasazena pro nic jiného, než pro radost duše a pro její rozkoš! Veliká je ta rána, protože velký je ten, který ji zasadil; a veliká je radost, neboť oheň lásky je nekonečný. Tedy – ó blahodárná ráno!, tím víc svrchovaně blahodárná, čím víc zasáhla nejhlubší střed duše výheň lásky a spaluje všechno, co lze spálit, aby mohla dát všechno, co lze dát.
(1) Dt 4,24; (2) Ž 1,3; (3) 1 Kor 2,15; (4) 1 Kor 2,10; (5) Iz 6,6.
(Proprium Řádu bosých bratří Nejblahoslavenější Panny Marie z hory Karmel)
Související články
O (vnitřní) modlitbě s Terezií z Avily
Modlitba zamilované duše
Temná noc u Jana od Kříže
V Karmelitánském nakladatelství: Živý plamen lásky