Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Ty, Pane, zaznamenáváš každý okamžik, který člověk využil k tomu, aby tě miloval, a za jedinou chvíli lítosti zapomínáš na urážky, kterými tě zahrnul. Toto vím z vlastní zkušenosti a nechápu, můj Stvořiteli, proč celý svět neběží k tvým nohám, aby s tebou navázal toto úchvatné přátelství. Kdyby se k tobě přiblížili, stali by se dobrými i špatní lidé. (…) Jen kdyby ti dovolili, abys byl s nimi pár hodin denně, přestože jejich duch je zmítán tisíci starostmi a světskými myšlenkami jako můj.
(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)
Blahoslavení jsou ti, kdo jsou zapsáni v knize života. Ovšem jsi-li to i ty, má duše, proč jsi ještě smutná a proč mě znepokojuješ? Doufej v Boha, vždyť Mu i nyní ještě jednou vyznám své hříchy a dosvědčím projevy Jeho milosrdenství. Z toho všeho dohromady složím píseň chvály s ustavičnými vzdechy ke svému Spasiteli a svému Bohu.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,6; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)
Od této chvíle Pane, abych Tě aspoň v něčem následovala, chci snášet nejen trápení, jež na mne budou přicházet, nýbrž budu je považovat za cenné poklady. Jděme společně, Pane: půjdu, kamkoliv půjdeš Ty; kdekoliv projdeš Ty, tam projdu i já.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVI,6)
Ó, má Naděje a můj Otče a můj Stvořiteli a můj opravdový Pane a Bratře! Když uvažuji nad tím, že jste prohlásil, že je vaší rozkoší přebývat s lidskými dětmi, má duše se velmi raduje.
Ó, Pane nebe a země, jak tato slova pomáhají každému hříšníku, aby neztrácel důvěru! Cožpak se Vám snad, Pane, nedostává těch, jejichž společnost by Vám působila rozkoš, že vyhledáváte tak páchnoucího červa, jako jsem já?
Rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času Tomu, který nám dal tolik a dosud nás zahrnuje dary, není snad rozumné dát mu jej velkomyslně, a to tím spíše, když je to náš svrchovaný zájem a může nám to být náramně k prospěchu? (…) Kolik hodin promrháme pro sebe, abychom se bavily s osobami, jež nám pak nejsou ani vděčné! A proto, rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času modlitbě, dávejme Mu jej bezvýhradně, bez jakékoliv myšlenky na věci tohoto světa. Zasvěťme Mu jej velkodušně, buďme rozhodnuté si jej už nevzít zpátky, navzdory trápením, protivenstvím a vyprahlostem, jež bychom mohly prožívat. Prostě tento čas považujme za něco, co už nám nepatří…
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,1-2)
Kéž nám dá Jeho Velebnost tuto lásku aspoň před smrtí! Byla by to veliká věc, kdybychom viděly v hodině smrti, že nás soudí Ten, kterého jsme milovaly nade vše. Půjdeme mu vstříc s důvěrou, i s břemenem svých dluhů, neboť budeme přesvědčeny, že nejdeme do neznámé země, nýbrž do vlasti, do království Toho, kterého tolik milujeme a jenž nás miluje.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XL,8)
Ty jsi Král, ó můj Bože, věčný a nesmírný Král, a království ti nebylo jen propůjčeno. Když se v Krédu říká, že tvé království nebude mít konce, překypuji radostí. Ano, tvé království bude trvat věčně a já tě chválím a dobrořečím ti.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXII,1)
Ó, duše, které se již bez bázně těšíte ze své radosti a jste navždy uchváceny v chválách mého Boha! Jak šťastný byl váš osud! A jak se naprosto právem navždy zaměstnáváte těmito chválami a jakou závist pojímá vůči vám má duše…
Ó, blažené nebeské duše! Pomozte naší ubohosti a buďte nám přímluvci u božského milosrdenství, aby nám udělil alespoň něco z oné vaší radosti a rozdělil i mezi nás část onoho jasného poznání, kterého se dostává vám.
Ó, blažené duše, které jste si uměly tak dobře prospět a nabýt tak rozkošné a trvalé dědictví! Řekněte nám: Jak jste nashromáždily spolu s Ním tak nekonečné dobro? Pomozte nám, vždyť jste tak nablízku prameni. Naberte vodu pro ty, kteří zde zmíráme žízní.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.4)
Co se mě týče, toužím, Pane, abych se Vám zalíbila. Hle, jsem zde, Pane. Je-li potřeba dál žít, abych Vám prokázala nějakou službu, neutíkám před žádným pozemským strádáním, jež na mne může přijít, jak prohlásil Váš milovník, svatý Martin.
Ovšem, ach, jaká bolest, jaká bolest pro mne, Pane, neboť on měl skutky a já mám pouze slova, poněvadž se nezmohu na víc! Kéž ale před Vaší božskou vážností něco znamenají i tyto mé pouhé touhy. A nevšímejte si, prosím, mých nedostatečných zásluh. Kéž si všichni zasloužíme, abychom Vás mohli milovat, Pane.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 15,2.3)
Jak velká je to pro mne trýzeň, když rozvažuji o tom, co bude zakoušet duše, která zde byla vždy ve vážnosti a milovaná a obsluhovaná a ctěná a obdarovávaná, až bude umírat a uvidí, že je navždy ztracena. A až jasně pochopí, že tento stav nemá nikdy skončit!
Ó, Pane, můj Bože! Oplakávám dobu, kdy jsem to nechápala. A poněvadž víte, můj Bože, jak mě trápí se dívat na ty velmi mnohé, kteří to nechtějí pochopit, kéž by alespoň jeden, Pane, alespoň jeden, za kterého Vás nyní prosím, dospěl k Vašemu světlu, díky němuž je pak budou mít mnozí. Ne kvůli mně, Pane, neboť já si to nezasluhuji, nýbrž pro zásluhy Vašeho Syna.
Hleďte na jeho rány, Pane, a poněvadž On odpustil těm, kdo mu je způsobili, odpusťte i Vy nám.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.3)
Někdy mě přepadá velké trápení, když vidím, že nejsem k ničemu v jeho službě a že jsem nucena ztrácet víc času, než bych chtěla, potřebami svého slabého a churavého těla. A tak jednoho večera, když jsem byla ponořena do modlitby, nadešla hodina, kdy je třeba jít spát. Zachvátily mě velké bolesti a dostavilo se mé obvyklé zvracení. Když jsem viděla, že jsem takovou otrokyní těla, zatímco můj duch se dožadoval času pro sebe, pocítila jsem takový zármutek, že jsem začala usedavě plakat a naříkat. (…)