KARMEL

Ne proto jsem Ti, Bože, lásku vzdala,
že nebesa jsi za to slíbil celá;
ne proto jsem se před Tebou vždy chvěla,
že jsem se pekla krutých trestů bála.

Leč dojímá mne myšlenka ta stálá,
jak hruď Tvá, na kříž přibitá, se bělá,
mne dojímají rány Tvého těla,
Tvá smrt a její hrůza neskonalá.

Tvá láska poutá mne, že nebýt nebe,
přec bych Ti stejně věrna byla dále,
a nebýt pekla, bála bych se Tebe.

Nic nedej mi, že miluji Tě stále:
Neb, byť bych v to, več doufám, nedoufala,
přec bych Tě jako teď vždy milovala.

(sonet připisovaný dříve sv. Terezii od Ježíše, překlad Otto F. Babler, 1925)

„Cožpak Ti nestačí, můj Bože, že mě držíš v tomto ubohém životě, který z lásky k Tobě přijímám a chci žít zde na zemi, kde mi vše brání zakoušet Tě, protože se musím starat o jídlo, spát, projednávat různé záležitosti a mluvit s lidmi? Víš, jak se mi to protiví, a přesto se z lásky k Tobě nevzpírám. Pročpak se mi skrýváš v těch řídkých chvílích, v nichž mohu být s Tebou? Jak se to srovnává s Tvým milosrdenstvím a láskou, jakou máš ke mně? Myslím, že kdybych se i já mohla skrýt Tobě, jako Ty se skrýváš mně, Tvá láska by to nesnesla. A přece Tys vždycky se mnou a vidíš mne! Můj Pane, takové jednání je nesnesitelné. Rozmysli si to, prosím Tě o to, neboť tak křivdíš té, která Tě miluje!“

(sv. Terezie od Ježíše, Život, XXXVII,8)

Ať se ve mně, Pane, naplní tvá vůle, jak jen se tobě líbí! Chceš-li, abych trpěla, dej mi sílu to snášet, a jen ať to přijde! Chceš-li, abych byla pronásledována, nemocná, abych trpěla nouzí a potupami, tu jsem, neodvracím svou tvář. Můj Otče, nemám důvod obracet se k tobě zády. Vždyť tvůj Syn ti zasvětil zároveň s vůlí všech i moji, a nebylo by správné, abych nedodržela slovo. Abych je však dokázala dodržet, rač mi dáti, Pane, království, o něž tvůj Syn prosil pro mne, a pak se mnou nakládej, jak se ti zlíbí, jako s věcí, jež ti bezvýhradně patří.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXII,10)

Duše se může postavit před Krista, zvyknout si na něj a velice se zamilovat do jeho svatého lidství, stále žít v jeho přítomnosti a rozmlouvat s ním: prosit ho ohledně svých potřeb, stěžovat si mu na svá trápení a radovat se s ním v útěchách – a to aniž by se při tom snažila o květnaté modlitby, nýbrž jen o slova, odpovídající jejím touhám a potřebám. Je to výtečný způsob, jak pokročit, a to velmi zakrátko. A kdo se bude namáhat stále setrvávat v této vzácné společnosti, dobře ji využije a bude opravdově oplácet láskou tomuto Pánu, kterému tolik dlužíme, toho považuji za pokročilého.

(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života 12,2)

Ach, můj Pane a můj Králi! Kdo by dokázal vylíčit Váš majestát! Je nemožné nevidět, že jste Velebnost sama! Kdo na Vás hledí, zůstane pln úžasu; ale ještě více udivuje, můj Pane, Vaše pokora a láska k tvoru, jako jsem já. Když přejde první pocit ohromení, může se s Vámi všechno probírat a lze s Vámi mluvit, jak jen libo. A pak má člověk daleko větší strach, aby Vás neurazil. Ale to už není obava z trestu, protože každý trest by byl – ve srovnání s možností Vás ztratit – naprosto nicotný.

(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, XXXVII,6)

Připomínejte si nemocné chudé, kterým se stává, že si nemají ani komu postěžovat. Ostatně, být chudé, a zároveň opečovávané, s tím se nikam nedojde. … Umějte trošku trpět pro lásku Boží, aniž by o tom museli hned všichni vědět! Tím spíše, že toto naříkání není k ničemu, protože dané zlo to stejně neutiší. Ve všem tom, co jsem řekla, nemám na mysli vážné nemoci, nýbrž ony bolístky, které se dají přemoci. Věřte, dcery, že když už jednou začneme přemáhat tato tělíčka, ona nás už pak nebudou tolik trápit. Pokud se jednou provždy nerozhodneme přijmout smrt a nedostatek zdraví, nikdy nic nedokážeme. Snažte se proto toho nebát a celé se odevzdejte Bohu, ať si přijde, co přijde. Co na tom, jestli zemřeme? Kolikrát se tělo vysmálo nám: nevysmějeme se i my občas jemu? A věřte, že toto rozhodnutí je důležitější, než si dokážeme představit; pokud to totiž budeme dělat stále častěji, s Pánovou milostí se staneme jeho paní. Nuže, zvítězit nad takovým nepřítelem je pro zvládnutí bitvy tohoto života velkou věcí. Kéž to učiní Pán, jak jen on sám může.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti, 11,3–5)

Jako nedokonalá věc se mi jeví, mé sestry, ustavičné naříkání pro drobné těžkosti. Je-li neduh opravdu těžký, projeví se sám a je vidět jinak než vašimi nářky. Ta, které by bylo opravdu špatně, takže by se jednalo o skutečnou chorobu, ať to řekne a vezme si to, co považuje za nezbytné. Zbavíte-li se totiž sebelásky, bude vás jakékoli pohodlí stát tolik, že nemějte strach, že byste ho zneužívaly nebo že byste si naříkaly bez příčiny. Pokud se člověk nezbaví zvyku o tom mluvit a na všechno naříkat – není-li to zrovna Bohu –, nikdy s tím neskončíte. Toto tělo má totiž jeden nedostatek – čím víc se o ně pečuje, tím víc potřeb objevuje.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 11,1–2)

Jsem Vaše, pro Vás jsem se narodila,
co přikazujete, abych udělala?

Svrchovaný Majestáte,
věčná moudrosti,
dobroto hojná pro mou duši;
Bože Výsosti, Bytí, Dobroto,
hleďte, jak velká ubohost
Vám dnes takto zpěvem vyznává lásku:
co přikazujete, abych udělala?

Jsem Vaše, poněvadž jste mě stvořil,
Vaše, poněvadž jste mě vykoupil,
Vaše, poněvadž jste mě snesl,
Vaše, poněvadž jste mě povolal,
Vaše, protože jste mě vyčkal,
Vaše, poněvadž jsem se nezatratila:
co přikazujete, abych udělala?

Hle, zde je mé srdce,
kladu je do Vaší dlaně,
mé tělo, můj život a duše,
mé nitro a náklonnost;
sladký Snoubenče a Vykoupení,
jelikož jsem se Vám nabídla jako Vaše:
co přikazujete, abych udělala?

Darujte mi smrt, darujte mi život:
dejte mi zdraví nebo nemoc,
čest nebo ponížení mi dejte,
darujte mi válku nebo hojný pokoj,
slabost nebo bezvadnou sílu,
všemu tomu přitakávám:
co přikazujete, abych udělala?

Jsem Vaše, pro Vás jsem se narodila,
co přikazujete, abych udělala?

(sv. Terezie od Ježíše, úryvek z básně „Jsem Vaše“)

Nic ať tě nemate,
nic ať tě neleká,
všechno pomíjí.
Bůh se nemění,
trpělivost
dosáhne všeho.
Kdo má Boha,
tomu nic nechybí.
Bůh sám stačí.

(text nalezený jako opis v breviáři sv. Terezie od Ježíše)

Terezie z Avily (1515–1582)

Chci vás upozornit, že pro toho, kdo se vydá na cestu vnitřní modlitby..., není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce. Snad ještě nevíme, co je láska, a tomu se nedivím.